5 nad 70: Yoko Ono, Scott Walker a další, kteří se nesmířili s věkem

29. listopad 2017

Vybrat několik hudebníků, kteří v mládí lomcovali hranicemi v populární hudbě a teď si užívají klidného odpočinku s občasným koncertováním nebo vydáváním poklidných desek, není zase tak těžké.

V našem malém seznamu, který jsme na Radiu Wave dali dohromady v rámci týdne věnovaného stáří, se ale objevuje jiný druh hudebníků a hudebnic – jsou to ti, kteří našli novou energii, nová inspirační zřídla a rozhodně se nehodlají smířit s tím, že budou neškodně navazovat na tvorbu z předchozích let. V subjektivně vybraném přehledu najdeme mysteriózní syntezátorové experimenty, těžkotonážní skladby o diktátorech nebo hudebnici, o které se říká, že zničila Beatles. Pokud se chcete dozvědět, proč to není pravda, čtěte a poslouchejte dál.

Yoko Ono (1933)

Pomalu hroutící se linie rockistického přemýšlení o hudbě redukuje Yoko Ono na ničitelku Beatles. Americká umělkyně japonského původu, která se celý život potýká s rasistickými a šovinistickými urážkami konzervativních fanoušků, byla ale ve skutečnosti celý svůj život o poznání originálnější než její druhý manžel. Už na počátku šedesátých let platila za pionýrku performance a velekněžku happeningu, pálila svoje obrazy, nechala diváky, aby přímo na ní stříhali její šaty, a s vlastní hudbou začala vystupovat dávno předtím, než se dozvěděla o existenci Beatles. Už v roce 1971 pak vydala debutové sólové album Fly, které můžeme s klidem označit za jeden ze startovních bodů punku a experimentálního rocku.

Když začala Yoko Ono zpívat, zvukaři ve studiu sice často odcházeli od svých pultů, její desky ale padly na úrodnější půdu: dodnes je za svoji zásadní inspirace uvádí třeba Kim Gordon, Tune-Yards, Peaches nebo Anohni. Yoko Ono se momentálně konečně dostává zasloužené pozornosti hudebního světa – její zásadní desky letos vyšly v reedici. Čtyřiaosmdesátiletá Yoko Ono zároveň neustává v aktivní tvorbě. Její patnácté sólové album vyšlo v roce 2013 a kromě syna Seana se na něm podílel třeba bubeník Questlove z hiphopových The Roots, japonský elektronický producent Cornelius nebo už zmíněná Tune-Yards.

Silver Apples (1938)

Simeon Oliver Coxe III, který později začal používat jenom svoje křestní jméno Simeon, vstoupil na hudební scénu v roce 1967 coby zpěvák klasické rockové kapely The Overland Stage Electric Band. Začal ale zapojovat experimentální nástroje jako audio oscilátory, které tak odradily jeho spoluhráče, že nakonec v kapele zůstali jenom dva lidé – Simeon a jeho bubeník Danny Taylor. Byl to sice konec snah dobýt hitparády, zato ale začátek jedné z nejrevolučnějších kapel vůbec. Simeon svoji novou skupinu pojmenoval Silver Apples a spolu s kapelou The United States of America byl prvním, kdo propojoval popové melodie s postupy avantgardní hudby. Debutová eponymní deska z roku 1968 dodnes zůstává zásadním mezníkem šedesátých let.

Silver Apples ve své době hráli s Jimim Hendrixem, jejich fanouškem byl John Lennon, v pozdějších dekádách se k nim hlásili i Beastie Boys, Portishead, Stereolab nebo třeba Beck. Simeon ale odmítl užívat si výsadní postavení elektronického pionýra a v devadesátých letech ohlásil návrat doprovázený třemi deskami s novým i pozapomenutým materiálem. Zatím poslední deska Clinging to a Dream vyšla loni a turné, na kterém ji Simeon předváděl publiku, jej zaválo i do České republiky nebo na katovický festival OFF.

Shirley Collins (1935)

Folková zpěvačka a sběratelka písní Shirley Collins se loni vrátila s novou deskou po osmatřiceti letech, přesně v době, kdy země zmítaná brexitem a rasistickými nepokoji svůj „poklad Británie“ nejvíc potřebovala. Jedna z nejdůležitějších postav folkové hudby vůbec, která v Americe objevovala tradiční písně v době, kdy se patnáctiletý Bob Dylan ještě pokoušel o rock’n’roll, představila na velké comebackové desce Lodestar svoji vizi mysteriózní folkové hudby inspirované anglickou krajinou a skladbami starými několik stovek let v okamžiku, kdy už její návrat nikdo nečekal. V sedmdesátých letech totiž následkem psychicky náročného rozvodu přišla o hlas a několik dekád pracovala na mizerně placených kancelářských pozicích. Její obdivovatelé v čele s Davidem Tibetem z Current 93 ji ale nakonec přesvědčili, aby se ještě jednou vrátila před mikrofon.

Deska vznikla přímo v jejím domě v Sussexu a na ploše necelé tři čtvrtě hodiny nabízí písně plné lásky, tragické smrti i ostrovních mýtů. Výborně hodnocená nahrávka vzbudila další vlnu zájmu o zpěvačku, na kterou velká část světa zapomněla. Shirley Collins v lednu vydá svoji knižní autobiografii a v Británii už se v těchto dnech promítá dokumentární film příznačně nazvaný The Ballad of Shirley Collins. Ten zachycuje nejenom natáčení alba Lodestar, ale prostřednictvím vizuálně úchvatných obrazů evokuje i vlnu anglických folk hororových filmů z přelomu šedesátých a sedmdesátých let jako The Wicker Man nebo Witchfinder General.

Scott Walker (1943)

Příběhů, ve kterých se z obskurního dobrodruha stane mainstreamová hvězda, známe víc. Málokdo ale odvíjel svůj život naopak. Americko-anglický zpěvák Scott Walker sahal do popových výšin v polovině šedesátých let coby člen kapely The Walker Brothers, jeho kapela spustila po přesunu ze Spojených států do Velké Británie cosi jako druhou vlnu beatlemánie a úspěšný byl Walker i na sólové dráze, kdy se začal věnovat brelovským šansonům a baroknímu popu s mohutnými smyčcovými aranžemi. Zlom přišel s pátou sólovou deskou – trochu zmateně nazvanou Scott 4 – z roku 1969. Zpěvák, kterého za svůj vokální vzor uváděl třeba David Bowie, si poprvé všechny skladby napsal sám, jednu z písní věnoval i vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, a album komerčně naprosto propadlo. Oblíbená deska členů Radiohead ale odstartovala Walkerův přerod v nespoutaného vizionáře.

V osmdesátých letech začal do své tvorby přimíchávat inspiraci industrialem nebo evropskou avantgardou, v roce 1995 pak albem Tilf nakousl trilogii, která vyvrcholila nekompromisní nahrávkou Bish Bosch z roku 2012. Komplikované dílo, jehož nejdelší skladba přesahuje dvacet minut, je sycené hlukovými výpary, tíživě humornými texty o diktátorech a souhrou orchestru s disonantní elektronikou. Po vydání Bish Bosch byla na místě otázka, kam se Walker může vydat dál. Nakonec vyrazil všem dech v okamžiku, kdy natočil společnou desku s experimentálními metalisty Sunn o))). Walker je zkrátka i v bezmála pětasedmdesáti letech takzvaně tisíc let napřed.

Suzanne Ciani (1946)

Příběh italsko-americké skladatelky a experimentátorky Suzanne Ciani by mohl být učebnicovým příkladem toho, jak funguje svět populární hudby. Když Ciani v raných sedmdesátých letech spolupracovala s loni zesnulým výrobcem syntezátorů Donem Buchlou a zkoumala možnosti nových technologií, rozhodně nebyla považována za superhvězdu – spíš skládala krátké jingly a hudbu do reklam. Teprve později její vliv ocenil třeba autor soundtracku k filmu Blade Runner a syntezátorový mistr Vangelis.

Suzanne Ciani pomohl k návratu do povědomí britský label Finders Keepers, jehož zakladatel Andy Votel vydal na vinylu třeba soundtrack k Dívce na koštěti nebo Spalovači mrtvol. Reedice starých nahrávek se znovu začaly propírat v magazínech věnovaných elektronické hudbě a Suzanny Ciani na to zareagovala tím nejlepším možným způsobem: loni vydala společnou nahrávku, plnou nového materiálu, se svou pokračovatelkou a stoupající hvězdou hry na syntezátory Kaitlyn Aurelií Smith.

autor: Jiří Špičák
Spustit audio