Andreas Feininger: Když je architekt pozorovatelem

Andreas Feininger se narodil 6. prosince 1906 v Paříži. V pedagogickém působišti svého otce, Bauhausu, se vyučil truhlářem a později vystudoval architekturu ve Výmaru a Zerbstu. Již za studií se nicméně nadchnul pro revoluční médium přinášející nové možnosti projevu – fotografii. Ještě jako mladý architekt čerpal v předvečer válečného konfliktu první pracovní zkušenosti u slovutného Le Corbusiera a poté v Hamburku, dějišti fatálního přerodu architekta-navrhovatele v architekta-pozorovatele.

Právě nocí pohlcené ulice Hamburku, jejichž temné kouty prudce kontrastují s až bělostným jasem pouličního osvětlení, tvoří entrée expozice Domu U Kamenného zvonu. Převaha expresivity ve výpovědi, která neutralizuje realitu zobrazeného, je však čitelná pouze z několika úvodních fotografií. Dále totiž Feininger zcela využívá schopnosti fotografie pojmout i ty nejjemnější detaily scenérií či objektů, ať už se jedná o velkoměstské krajiny nebo náměty převzaté z přírody.

Andreas Feininger: Silnice 66, Arizona, 1953|foto: časopis LIFE © Time Inc.

Výstavní prostory v obou patrech z většiny zaplňují černobílé snímky pořízené po Feiningerově emigraci do USA, kde se v roce 1943 stal kmenovým fotografem časopisu Life. Dosavadní konzervatismus a aranžovanost populárního periodika tou dobou doznaly proměny posílením redakčního personálu o evropské fotografy. Není náhodou, že tento kreativní přerod bezděčně inicioval obrazovými sériemi britský časopis Picture Post, s pionýrem fotoreportáže Stefanem Lorantem, objevitelem samotného Feiningera. Styl práce fotoreportéra naprosto souzněl s Feiningerovým způsobem tvůrčího projevu, opírajícím se téměř výhradně o formální výrazové prvky.

Feininger zachycoval okolí a objekty spíše pohledem vědce než výtvarníka. Skrz hledáček se dívá věcně, s dokumentačním, téměř odosobněným akcentem. To dokládají i pořízené snímky těžařských věží rafinérií, výrobní linky, mostní a sloupové konstrukce. Naproti tomu však neváhal pojmout do zorného pole titěrné a vyrýsované partie zvířecích těl nebo monumentální a obludně vyhlížející kostní torza. „Design není pouze výsadou lidské činnosti, je přítomen běžně v přírodě,“ vyjadřoval se často. Proto vedle sebe staví snímky nablýskané oplechované přední kapoty a kostru hrudního koše gorily. Šibalsky tak zprostředkovává čistě vizuální podobnost obojího a přitom si hraje s divákovým vědomím odlišného původu obou předmětů.

Okouzlení strukturou pak dává naplno průchod detailními snímky křídel vážky, žilkování listu, spleti pavučiny nebo řezu kukuřičného klasu. Zvlášť rostliny v jeho podání připomínají až učebnicové ilustrace. V případě fotografií New Yorku, které Feiningera proslavily, se tento přístup transformuje v důsledné lpění na kompozici a specifický výběr focených objektů. Nejednou volí rozlehlé urbánní výseky – židovský hřbitov, pláž Coney Island, Central Park, budovy na Manhattanu… Jeho snímání krajinných scenérií je inovativní díky neotřelému použití teleobjektivu, který zplošťuje perspektivu a vyzdvihuje detaily. „Čočky, které zaměřují detaily, ale zkreslují realitu,“ praví jeden z titulků časopisu Life. Výsledný efekt těchto snímků ovšem tehdejšímu divákovi přináší odměnu v podobě dosud nevídané atraktivity. Ke snímkům newyorských budov a čtvrtí posetých mrakodrapy Feininger přidává několik verzí fotek Brooklynského mostu, udivuje zrcadlovou hrou světla a stínu konstrukce nadzemky. Mnohdy si také vybíral až asketické pohledy na malé množství velikostně rozdílných objektů, jejichž vzájemnost vnášela do snímku patřičné napětí a dráždila divákovy smysly. Z toho pak těžila estetika magazínu Life 40. a 50. let. Velkoformátové a kompozičně strohé fotografie byly tím, co diktovalo rytmus čtenářova tempa. A to díky Feiningerovým snímkům nabíralo na dynamice.

Andreas Feininger: Nádraží Dearborn Station, Chicago, 1941|foto: © AndreasFeiningerArchive.com

Dílo Andrease Feiningera je dnes potřeba vnímat především v závislosti na kontextu doby a okolností. Fotografie se teprve rozvíjela, vedle talentu a financí vyžadovala technickou zručnost a znalosti z oblasti chemie. I to je jeden z důvodů, proč Feininger natolik zúročil svůj potenciál všestranného nadání a za svůj život publikoval několik zásadních učebnic o fotografii. Otevřel tak profesní cestu dalším generacím fotografů a jeho soubor snímků z přelomu poloviny 20. století formoval identitu domoviny většiny Američanů.

Výstava Andreas Feininger / That´s Photography potrvá až do 23. října 2011.