Chirurg Jan Trachta: Lékaři mají dost peněz. Přidat by se mělo sestrám

Už více než deset let spolupracuje s Lékaři bez hranic a pravidelně létá pomáhat tam, kde je to zrovna nejvíc potřeba. „Za ta léta cítím určitou sílu, kterou jsem na misích načerpal. Schopnost oponovat zbytku společnosti, která mi vykládá, že žádné ideály nemají cenu. Že je všechno špatně a že nás tady politici převálcují. Vím, že stojí za to, bojovat za svoje myšlenky v jakékoliv době. Naplňovat je jakoukoliv akcí bez ohledu na to, jak to lidé vnímají. Základní premise pro mě je taková, že je třeba lidem pomáhat. Čili například je třeba třídit uprchlíky podle toho, kdo je skutečným válečným uprchlíkem a má nárok na pomoc. A těm pomáhat. A měli by jim pomáhat i Češi. A když to nedělají, tak je to absence velkorysosti, solidarity a základních lidských hodnot, které se z české společnosti vytratily. Jsme všichni válcovaní strachem z měnícího se světa a nejsme schopní pomoct skutečným válečným uprchlíkům,“ říká Jan Trachta.

Jedním z vašich snů bylo stát se Václavem Havlem. Je to, co teď děláte (tedy snaha zachránit co nejvíc životů po celém světě), paradoxně uskutečněný sen?

Vnímám to rozhodně jako uskutečněný sen. Je to výzva, kterou bych i nadále rád naplňoval. Václavu Havlovi se blíží v tom, že je to ideál, který není splnitelný a ke kterému se lze celoživotně vztahovat. Ten ideál pro mě je být laskavým lékařem, který pomáhá nemocným, tj. bezmocným lidem. Lidem, kteří si najednou nemůžou sami pomoct. Potřebují někoho, kdo jim zásadním způsobem vyřeší limitující zdravotní problém. Někdy dokonce někoho, kdo jim zachrání život. A já mám tu moc a poslání jim v této těžké situaci pomoct. Je to skvělé. Naplňuje to mé představy o životě, jak bych mohl žít se vztyčenou hlavou, a vždy při tom nejvíc myslím právě na Václava Havla. Vždy mi byl životním vzorem a dodnes je.

Na misích Lékařů bez hranic nepomáhají jen odborníci z různých zemí, ale i místní lidé. Jakým způsobem a za jakých podmínek se najímají?

Ti místní lidé se najdou na místě. Je to jednoduché. Expati otevřou na místě projekt a vyhlásí, že hledají nové zaměstnance. Udělají se pohovory, výběrová řízení a vybere se z šedesáti lidí, kteří stojí před branou základny. Je o to veliký zájem. Na těch místech je většinou krize, epidemie nebo chudoba. Není tam zkrátka práce. Takže my nabídneme lidem práci s adekvátním platem, tzn. platem přizpůsobeným standardům místním. Rozhodně nedáváme evropské platy. To by akorát vyvolalo mezi místními závist a problémy. Ty lidi bychom zkazili. Čili dáváme lidem práci, školíme je a děláme spolu s nimi zajímavou práci.

Lékař bez hranic Tomáš Šebek: Jižní Súdán mi ukázal, že jsme strašní individualisti

• Upravit
• Smazat

S chirurgem a lékařem bez hranic o tom, proč se v nemocnici v Jižním Súdánu říká svrabu motherfucker, o zachraňování lidských životů, běhání v poušti a setkání s místním léčitelem…

Co se vám honí hlavou, když vám pod rukama leží bojovník ISIS?

Bojovníci ISIS byli na té posteli takoví vystrašení kluci, se kterými jsem i žertoval. Ono, když má někdo průstřel břicha a je mu na umření, tak se na ten svět začne alespoň na chvíli dívat jinak. Ale většinou byli unavení, vystresovaní, protože byli sami pod obrovským tlakem. I hrdlořez zažívá velký tlak a stres. Dalo se s nimi celkem dobře komunikovat. Někteří sice vypadají důležitě a zamračeně. Obzvlášť návštěvy byly opravdu nesympatičtí lidé. Ale ti kluci na posteli, s těmi se dalo normálně domluvit. Etický problém jsem žádný neměl. Poslání lékaře je léčit všechny lidi bez rozdílu a vracet je do života. To, jestli půjdou správnou, nebo špatnou cestou, je vůle boží, vůle jejich svědomí. Je to otázka pro soudy, které je soudí. Je to otázka pro politiky, kteří tam případně pošlou komando. Ale já to neřeším, ani nemůžu. Pro doktora je život svatý. Musím všechny lidi vrátit do života a já nevím, jestli ten člověk půjde zpět na frontu a bude dál popravovat. Dodržuju Hippokratovu přísahu.