„Chtěli jsme ukázat, že všichni Češi nejsou rasisti.“ Socioložka pomáhá ve čtvrti, kde padají domy

O dva roky později se bavíme s mladou socioložkou, která jela s kamarády do vyloučené lokality spontánně a bez pomoci neziskovek, o tom, že se místní Romové naučili organizovat dětské dny sami, ale uklidit skládku, která má tři metry do výšky, není úkol pro občanský spolek. Podle Báry se může stát, že bude jednou vyloučenou lokalitou celé Ústí. Říkat místním sociálně slabí podle ní ale nedává smysl.  

Do Předlic ji dostaly hlavně děti. „Málokdo si uvědomuje, jak důležité je zaplnit jejich volný čas a zamezit nudě. Jeli jsme tam pak i na Mikuláše a před Vánocemi na besídku.“ Pamatuje si z toho prý hlavně zmatek mezi spoustou dětí v tělocvičně a první setkání s místem, kde 95 % domů připomíná ruiny. „Bylo to smutný, navíc byl listopad, začínala zima, pamatuju si, že to ve mně nechalo dost velkou beznaděj.“ Bára a její kamarádi měli pocit, že v tom lidi z Předlic nemůžou nechat samotné, a začali do Ústí jezdit pravidelně. „Chtěli jsme nějak přispět, vnímali jsme velký strach z rasismu a chtěli jsme jim ukázat, že všichni bílí Češi nejsou rasisti, co by je nejradši poslali do plynu. Začali jsme tam jezdit se zájmem a už se to pro nás stalo tradicí.“

Předlice v Ústí nad Labem|foto: Gustav Pursche, archiv sdružení Konexe

Jak se místo stane vyloučenou lokalitou?
Každá je jiná, každá má jiný mechanismus vzniku. Plánovaný nebo neplánovaný. Někde je to jenom blok domů, někde jeden dům. Pod to označení se schová celá řada typů vyloučených lokalit. Společným znakem je koncentrace chudšího obyvatelstva, v českém prostředí jsou to hlavně romské rodiny. Většinou převažují, protože na trhu s bydlením i na pracovním trhu je obrovská diskriminace, to už je dneska jasné asi úplně všem. Končí pak v těchhle místech u lichvářů.

Co si pamatuju, tak Předlice vypadají úplně jinak než zbytek Ústí nad Labem. Působí to dojmem, jako by se o ně město vůbec nestaralo, vnitrobloky jsou kompletně zasypané odpadky, čas od času se některý dům propadne kvůli vytahanému železu. Vypadá to, jako kdyby zbytek města s Předlicemi nechtěl nic mít.
Navíc je tahle lokalita odříznutá od středu města průmyslovou zónou, takže z centra jde člověk kolem dlouhé zdi, za kterou jsou průmyslové haly, už často nefunkční. V Předlicích není jediný barák, který by vlastnilo město, majitelé během privatizace domy skoupili a nastěhovali tam lidi, co nenašli bydlení jinde, za celkem vysoké částky. Veřejný prostor je tam neudržovaný, není tam moc laviček, lidi ale mají tendenci se scházet, takže sedí na obrubnících.

Jak pomoct čtvrti, kde padají domy a vrší se skládky? Chudoba v ústeckém ghettu se zvyšuje

• Upravit
• Smazat

Ústeckou ulici Na Nivách policie před dvěma lety uzavřela. Některé z vyrabovaných, rozpadlých domů tehdy spadly, dalším moc času nezbývá. V Předlicích to není jediné problémové místo. Skládky, potkani a pach ředidla jsou tu cítit ve většině ulic. Z České republiky není třeba jezdit jinam, aby člověk viděl opravdovou chudobu. Stačí zajet třeba do Ústí.

Ta část, ve které je skládka o velikosti fotbalového hřiště, je nejhorší. Kolem ní bydlí lidi, co jsou nejchudší, veřejný prostor je tam fakt strašný, je tam spousta dětí, pro které tam nic není. Odpadky jsou všude a město nemá žádný plán na vyklizení skládky. Teď to začíná organizovat spolek Amare Předlice, ale je to otázka obrovského množství lidí, kontejnerů, peněz. Mají už i sponzora, který chce pomáhat vyloučeným lokalitám a chtěl by jim přispět, spolek chce ale ke spolupráci přimět hlavně město, protože veřejný prostor je přece jeho starost. Bydlí tam jeho obyvatelé a město za ně má nějakou zodpovědnost.

Pak je tam umělecký prostor místní univerzity, který ale není otevřený široké veřejnosti, a Galerie Emila Filly, to je takový zvláštní ostrůvek moderního umění uprostřed postindustriální zóny. Dokonce se nám tu podařilo na červen domluvit výstavu fotek kamarádky Marušky z Předlic. Ráda a dobře fotí lidi ve svém okolí, nejčastěji svoje krásné kamarádky na pozadí neutěšeného stavu Předlic.

V jednom ze svých textů jsi Předlice popsala jako zhmotnění všech politických chyb začátku 90. let, jako laboratoř důsledků privatizace, deindustrializace, korupce a naprosto zanedbané sociální politiky. Většina lidí u nás to ale takhle nevnímá. V momentě, kdy vidí záběry z takového místa, řeknou si, že si za to místní můžou sami. Přišla jsi na nějaký způsob, jak jim na tohle odpovídat?
Je strašně jednoduché říct něco takovýho. Většinou to říkají ti, kteří s těmi lidmi nikdy nemluvili, nikdy je nenavštívili, nikdy se jich na nic neptali. Neví vůbec nic o poměrech, které tam panují, protože vedou úplně jiné životy. A taky je to oblíbený politický tah svalit vinu na lidi, kteří jsou obětí zanedbání veřejného prostoru a celkově toho, jak ta čtvrť vypadá. Vinit lidi, kteří v těch domech bydlí, je hrozně jednoduché. Jasně, když přijdete do jejich čtvrti, tak to tam vypadá strašně a jsou tam všude odpadky. Ale když přijdete přímo domů k 95 % domácností, tak mají všichni uklizeno, mají tam hezky a nemají zájem na tom, mít ve svém okolí nepořádek.

Skládka ve dvoře, to už je marnost. Má to tři metry do výšky a běhají mezi tím potkani. Musíte mít prostředky na to, abyste si s tím poradili, minimálně uklízecí. Je taky dobré vědět, jak dlouho tam ti lidé žijí, než je obviníte. Do tohohle prostředí se většinou už přistěhují. V momentě, kdy se tam ocitnou, je to takhle hrozné. Kdyby totiž našli jiné bydlení, tak jdou samozřejmě jinam, ale to jim nikdo neumožní. Moje stručná odpověď je proto: běžte za nimi, zeptejte se, jak dlouho tam bydlí, jak to tam vypadalo, když tam přišli, a jak by chtěli, aby to vypadalo. Spíš než plošně generalizovat si zjistit, co může za to, že to místo vypadá takhle.  

Povedlo se vaší tehdejší iniciativou na místě něco nastartovat?
Přerostlo to do trochu jiné formy. My jsme tam nakonec jezdili skoro pět let, nárazově, několikrát do roka, ale pak jsme přestali, protože jsme každý v tu chvíli měli jiné starosti. No, a během roku uzrála v obyvatelích vlastní iniciativa a založili sdružení Amare Předlice. Nemají kapacitu na to, organizovat pravidelné aktivity pro děti, ale mají dost nápadů a iniciativ různého charakteru. Teď se pracuje několik měsíců třeba na sbírce na střechu místního kostela, do kterého teče. Pro lidi z Předlic je kostel komunitním prostorem, kde se scházejí. Rozdávaly se tam vánoční dárky, byl tam Mikuláš, můžou tam společně dospělí i děti, je to důležité místo. Navíc ta komunita inklinuje k nějakému transcendentnu, drtivá většina z nich je duchovně založená, i když do kostela běžně nechodí.

Takže místní se sami začali starat o věci, se kterými se dá něco dělat i v malém počtu.
Ano, loni těch věcí bylo dost, třeba veřejný úklid – s grilováním, hudbou –, pak dětský den, čarodějnice, povedlo se jim začít spolupracovat s městem a městskou částí, taky je tam nějaká návaznost na Člověka v tísni, který tam má pobočku, ale nemá kapacitu na to, pojmout všechny děti, co by chtěly něco dělat. Teď je tam velká touha Amare Předlice mít svůj vlastní prostor, aby mohly být třeba taneční kurzy, promítání, posezení pro ty lidi. Je to všechno na vyjednávání s městem. Vlastní prostor by určitě všechny snahy v tomhle místě hodně urychlil.

Zmiňovala jsi taky petici za zbourání vyhořelého domu.  
Ano, díky Amare Předlice vznikla petice, aby se zboural jeden dům, který ohrožoval kolemjdoucí. Začala podpisová fáze, ale město vzkázalo, ať petici zruší, že se do toho pustí samo po další radě a dům zbourá. Nicméně to trvalo dost dlouho, dům zbourali až v prosinci, a zřítil se v březnu, takže na místě stál v hrozném stavu přes 9 měsíců.

Ale vznikly aktivity, které můžou přispět ke změně, a vyvinula se určitá vytrvalost v tlaku na instituce. Bohužel si myslím, že místním politikům je to tak trochu jedno. Teď je tam kauza doplatků na bydlení. V některých lokalitách, které byly označeny jako škodlivé, se doplatek nevyplácí. Úřad už ty lokality vybral – jsou to určité městské části, ve kterých lidé, kteří se do nich nastěhují, doplatek nedostanou. Většinou to jsou téměř jediná místa, kde ti lidé mají šanci dostat byt. Ústí je krajské město, takže je tam občas jediná šance najít práci nebo tam ti lidé aspoň můžou mít víc sociálních kontaktů.

Doplatek na bydlení je dávka sociální podpory, kterou lidé pobírají, pokud nestačí na pokrytí nájemného příspěvek na bydlení. Je vysoký tak, že po zaplacení nákladů na bydlení by chudému člověku mělo zůstat na život. (Zdroj:Peníze.cz) Pro nejchudší obyvatele tato dávka znamená mnohdy jedinou možnost, jak mít střechu nad hlavou a neskončit na ulici.

To znamená, že vyloučené lokality se budou zase tvořit o kus dál, že se to bude přelévat?
Jsou různé varianty, co se s Ústím stane. Je možné, že jednou bude celé Ústí vyloučená lokalita, jako to udělalo třeba Kladno. Ve chvíli, kdy bude chtít město vyštvat obyvatele, které tam nechce, tak zavede bezdoplatkovou zónu v jakékoliv části.

Co by mohlo v místě pomoct? Mohl by to být program Housing First, který zavádějí v Brně nebo v Liberci?
To by bylo skvělé. Ale v momentě, kdy to Liberec zavedl po vzoru Brna, tak Ústí nad Labem zavedlo bezdoplatkové zóny. Takový je názor města na to, jak reagovat na bytovou krizi a problematiku chudoby. Pro Ústí by to ale určitě bylo reálné, i přestože bytový fond není velký, Liberec šel například cestou vykupování bytů od soukromých vlastníků. Zavedení Housing First v Ústí by bylo dobré sci-fi, za současnýho vedení to není možné, i když bych to městu přála.

Takže Liberec a Ústí nad Labem jsou teď dva protiklady, co se týče přístupu k bytové politice, chudobě a sociálně slabým.
Ano, ale já teda nemám ráda ten pojem, oni nejsou sociálně slabí, nevím totiž, co to je sociální slabost – že ti lidi nechodí cvičit nebo se nestýkají s jinýma lidma? To totiž není pravda, oni mají naopak mezi sebou silné kontakty. Myslím si, že nejsou sociálně vyloučení, ale sociálně vylučovaní. Jsou vylučovaní z lokalit, kde by mohli žít důstojněji. Je to alibismus říct, že jsou sociálně slabí. Naznačujeme tím, že si za to můžou sami, a zastíráme pravý problém – to, že jsou vyloučeni z trhu práce a z trhu s bydlením.

Předlice v Ústí nad Labem|foto: Jonáš Zbořil

Oni často mají zájem bydlet líp – kdo by chtěl bydlet v baráku, kde je na dvoře skládka o velikosti fotbalového hřiště? Reflektují to, že jejich lokalita není dobrá. Ví, že to není nejlepší místo pro vychovávání dětí. Myslím, že nejférovější je o nich mluvit jako o lidech z té a té čtvrti, která se jmenuje tak a tak, není třeba vymýšlet speciální označení, protože tyhle názvy odvádí pozornost od příčin problémů. Lidi z Předlic nejsou o nic slabší než lidi z hezké čtvrti.

Jak lidi většinou reagují, když se dozví, čím se zabýváš?
Lidi, se kterými se znám, to ví a ptají se, co se v Předlicích děje nového. Často se lidi ptají, jestli můžou jet taky, to vždycky potěší. Ale už dlouho jsem nezažila odpor vůči tomu, čemu se věnuju, naopak spíš zájem a reakce v tom smyslu, že je to zajímavé a důležité. Navíc poslední dobou je téma bydlení strašně významný u čím dál větší části společnosti. Sociálně vyloučené lokality a bydlení spolu nutně souvisí, takže ve chvíli, kdy mluvím o Předlicích a problematice bydlení, výšce nájmů a sociálních bytech, tak i lidem, který by si dřív říkali „Proč jezdíš za cikánama do Ústí?“, to dává smysl. I tady v Praze nemůžou lidi, co mají práci, sehnat bydlení, protože začalo být nedostupný.

Jak Bára Matysová popisuje ústecké Předlice a jejich obyvatele? Poslechněte si i audiozáznam.