Deska týdne: Je mi jenom sedmnáct. Let’s Eat Grandma prožívají radosti a strasti puberty

10. červenec 2018

Pop je hudba pro teenagery, plná intenzity a přímočarých emocí. Teenagerské hvězdičky ji ale málokdy točí sami a stojí za nimi produkční tým. Jak by vypadal pop, který dělají s dostupnými technologiemi teenageři sami? Na to má odpověď duo Let’s Eat Grandma, tvořené devatenáctiletými slečnami. Byla by to maximalistická hudba bez hranic, která odráží úžas i úzkost ze světa, který se při přechodu do dospělosti otevírá. Jejich druhá deska I’m All Ears je přesně taková.

Let’s Eat Grandma debutovaly před dvěma lety s I, Gemini – nahrávku tehdy popsaly jako experimentální sludge pop, ale nejvíc připomínala zvláštní odpověď na freakfolkovou éru. Divokou jízdu brzdila trochu amatérská produkce, na druhé studiové desce I’m All Ears jsou Jenny Hollingworth a Rosa Walton ještě o něco ostřejší, sarkastičtější, možná smutnější a především popovější. Chtělo by se napsat i dospělejší, ale to by trochu zkreslilo pocit okouzlení, s nímž k formátu popu Let’s Eat Grandma přistupují. Duo na novince I’m All Ears je pořádně roztěkané a srší nápady, které tentokrát tvoří komplexní celek. Neutuchající smysl pro dobrodružství se pak odráží ve skladbách na konci alba, které mají kolem deseti minut.

Výraznou inovací v hudbě Let’s Eat Grandma je větší zapojení producentů. Hned na prvním singlu Hot Pink se podílela Sophie a Faris Badwan z The Horrors a výsledkem je zatím jeden z nejlepších hitů letošního roku, míchající temný synthpop s neonovou estetikou PC Music. Producentka Sophie se pak podílela i na mrazivém love songu It’s Not Just Me. Na zbytek desky pak dohlížel velšský producent David Wrench, který má za sebou práci na deskách Bear in Heaven a Bat For Lashes. Na rozdíl od Sophie ale stojí Wrench víc v pozadí a nechá dívčí duo experimentovat s postupy popového surrealismu a futurismu. Falling Into Me si pohrává s blyštivou disco estetikou, kterou roubuje na undergroundový synthwave, Ava je nečekaně křehká balada, v níž Let’s Eat Grandma evokují klavírní balady Tori Amos. Prostřední část nicméně obsahuje i nejslabší skladby – tak třeba I Will Be Walking je tuctový synthpop, který už nebaví dělat ani Chvrches.

Nejradikálnější momenty desky přijdou na konci s dvojicí epických skladeb Cool & Collected a Donnie Darko, jež obě mají stopáž kolem deseti minut. V první se Let’s Eat Grandma plynule přesunou z euforie nové lásky k pocitu marnosti, přičemž využívají postupy táhlých kytarových ploch známé z post-rocku nebo sad-core. Poněkud archaické kytarové sólo na konci je trochu šokující, ale v tomhle momentě by nás vlastně u Let’s Eat Grandma už nemělo nic překvapovat. Závěrečný syntezátorový epos Donnie Darko má dokonce jedenáct minut a kopíruje tísnivou atmosféru stejnojmenného filmu ze začátku tisíciletí o pubertálním odcizení.

Deska týdne: Let’s Eat Grandma vypráví pohádku o nekonečném dětství

03658626.jpeg

I, Gemini, tak zní název debutového alba anglické dvojice Let’s Eat Grandma. Latinský výraz pro dvojčata jenom ilustruje vztah, který mezi sebou od útlého dětství teprve sedmnáctiletá a šestnáctiletá Jenny Hollingworth a Rosa Walton mají. Až telepatické propojení obou talentovaných hudebnic dalo vzniknout snovému, imaginativní popu. Ten zaměstnává hudební novináře daleko za hranicemi rodného Norwiche.

„Je mi jenom sedmnáct a nevím, co tím myslíš,“ vzkazují Let’s Eat Grandma sarkasticky ve skladbě Hot Pink všem, kteří jejich hudbu odsuzovali jako náctiletý výstřelek. Dospívání rozhodně není jen příjemná doba a druhé album Let’s Eat Grandma divoce se zmítající mezi euforií a depresí to dobře odráží. Je trochu schizofrenní, místy chaotické, je to ale každopádně pořádná jízda. A o nic jiného Let’s Eat Grandma nejspíš ani nešlo.

Let’s Eat Grandma – I’m All Ears (Transgressive Records, 2018)
Hodnocení: 80 %

autor: Karel Veselý

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.