Deska týdne: Mausovy veselé písně pro nukleární apokalypsu

Když John Maus vydával v roce 2011 své průlomové album We Must Become the Pitiless Censors of Ourselves, byl osmdesátkový synthpop ještě pořád tak trochu sprostým slovem a teprve jsme se učili milovat ho i bez hipsterské ironie. O šest let později si už všichni ujíždí na soundtracku k seriálu Stanger Things, bastlí si vlastní moduláry a k slavné éře hédonistického popu se hlásí i popová megahvězda Taylor Swift. John Maus v mezičase získal doktorát z politické filosofie a údajně zvažoval, že už nikdy nic nevydá. Pak se ale z jeho dobrovolné izolace ve studiu Funny Farm kdesi na americkém Středozápadě začaly linout nové písničky, reagující na stav současného světa.

Screen Memories pokračuje v retrofuturistické estetice zmíněného alba z roku 2011 – chytlavé syntezátorové melodie se špetkou patosu doplňují vokály ponořené v odcizujících efektech. K hypnagogickým tématům se ale váže i název desky vypůjčený z eseje Sigmunda Freuda z roku 1899. Obrazové vzpomínky jsou pro zakladatele psychoanalýzy hluboko zasunutá dětská traumata, která máme v paměti jen jako obrazy, a proto se jich nemůžeme rozumově zbavit. Mausovy písně mají být zároveň lékem, jakousi únikovou pilulkou, i připomínkou toho, že některým traumatům se prostě nedá utéct ani se s nimi smířit a budou nás provždy strašit jako duchové.

Tím hlavním traumatem Screen Memories se zdá být lidská touha zničit vše živé, jež se vrací v obrazech nukleárního holokaustu. Mausovy texty jsou tradičně strohé, ale skladby jako Walls of Silence, People Are Missing, Over Phantom nebo Edge of Forever jako kdyby se zároveň strachovaly a byly fascinované vizí vymazávání lidstva z povrchu zemského. Hororový nádech Sensitive Recollections nebo závěrečné Bombs Away je zlověstný a v Pets s podtónem černého humoru skanduje „Všichni tví mazlíčci umřou“.

Maus si nepochybně dával dobrý pozor, aby s novou deskou jen neopakoval staré vtipy – hudebně se mu ale úplně nedaří překročit stín předchozí desky. Nejzásadnější problém Screen Memories je patrně v tom, že ironický přístup, který k oživování estetiky osmé dekády neodmyslitelně patří, tak úplně nefunguje v éře Trumpa a postpravdy. Tváří v tvář reálnému atomovému nebezpečí totiž není úplně lehké prozpěvovat si radostné zpívánky o apokalypse.

John Maus – Screen Memories (Ribbon Music / Domino, 2017)
Hodnocení: 65 %