Deska týdne: Úpěnlivé zírání do temnoty. Deafheaven a jejich cesta k definování žánru blackgaze

Šoférské kožené rukavičky, vlčácky vyceněné zuby a noha zpěváka George Clarka pevně opřená o odposlech. Tak vzpomínají pamětníci na koncert Deafheaven v pražském klubu 007 před čtyřmi lety – v období mezi deskou Sunbather, která je vyšvihla mezi nejoceňovanější tvrdé kapely a skoro až do mainstreamu, a předposlední nahrávkou New Bermuda – takříkajíc na vrcholu sil. Od dob jejich dema, které odstartovalo vlnu potemnělého, black metalem nasáklého hardcoru (jaký známe například od Young and in the Way, souputníků z jejich prvního labelu Deathwish Inc.), se u nich hodně změnilo. Temný hardcore jim začal být málo a cesta k jejich indie idolům byla otevřená.

Někde v ten moment se začaly rodit i obrysy hudebního žánru, který dnes můžeme nazvat blackgaze. I když zakládající členové kapely, která dlouho fungovala pouze jako dvojice – kytarista Kerry McCoy a zpěvák George Clark –, tvrdí (a mají pravdu), že celé křížení black metalu se shoegazem začalo už deset let předtím, než vůbec dali dohromady kapelu. Jenže až jejich zjevení na scéně dodalo tomuto směru patřičnou pozornost. Klíčem bylo údajně to, že měli štěstí a v rodné Kalifornii našli své fanoušky – děcka, co měla například hodně ráda Mount Eerie a propadla stahování hudby z MediaFireu a blogů na Blogspotu.

Právě blogy a tento způsob vyhledávání nové muziky byly pro Deafheaven odrazovým můstkem k tomu, že se dostali do širšího povědomí – nahrávku tenkrát zkrátka dali na Blogspot s tím, že by si ji hledači nové hudby mohli sami objevit. A to se podařilo. V té době, kromě extrémní a temné hudby, sjížděli Clark s McCoyem i hodně posmutnělých indie kytarovek a klasických shoegazeů, jako byli například Swervedriver – a i to se začalo podepisovat na jejich zvuku. Nejčastější jména skloňovaná s blackgazem a jeho kořeny jsou především kapely francouzského hudebníka Neige (jednočlenný projekt Stéphana Pauta), mezi něž patří například Alcest. Právě jejich EP z roku 2005 je údajně tím pravým prapůvodcem tohoto stylu, který Deafheaven posunuli až k širšímu přijetí (skrze Sunbather). Z blogové éry se dostalo poměrně silné pozornosti ještě například kapelám Oathbreaker nebo Altar of Plagues.

Fúze blackmetalových včelínů, vypjatého, pro mnohé nepříjemného, řevu a rychlých bicích snoubících se s post-rockovými kytarovými plochami, které smrdí nostalgií, se stala esencí tvorby Deafheaven. Sunbather pak byla zlomová nahrávka. Po jejím vydání, se zformovaly řady epigonů, kteří začali kopírovat zvuk i přístup Deafheaven, pro ně samotné se klasicky úspěšná nahrávka stala výrazně svazující. „Nešlo pořád dokola přehrávat to samé,“ prohlásil Clark v rozhovoru během loňského jara. Následující nahrávka New Bermuda tak vyvolala i v zakládajících členech rozporuplné pocity, byť za ní (jako za vším, co udělali) plně stojí. Na Ordinary Corrupt Human Love se však vrátili v plné síle.

Deska týdne: Láska oběšená na stonku slunečnice. Post-metaloví Deafheaven unikají na novince cynismu

• Upravit
• Smazat

Black metal? Shoegaze? Post-metal? Kalifornští Deafheaven vždy popouzeli žánrové puristy, jejich čtvrté studiové album Ordinary Corrupt Human Love ale maximálně těží ze schopnosti muzikantů vypůjčovat si dle libosti ze jmenovaných žánrů. Z inspirací skládají intenzivní a emočně vypjatou hudbu, která navíc nezní jako nic jiného na současné scéně.

Clark i McCoy jako by se totiž konečně přestali takříkajíc bát toho, co vzbudil Sunbather, a pustili se naplno do reinterpretování shoegazeu a post-rockových postupů. Jednou se uchylují k epickým, rockovým vyhrávkám a odhalují, že umění riffu jim není cizí, v jedné z kratších skladeb alba Near si pozorný posluchač až zautomatizovaně vzpomene na devadesátkové kytarovky, jako jsou například Built to Spill – samozřejmě pokud se prokouše trošku rozvleklým, patetickým post-rockovým intrem. A i když se Ordinary Corrupt Human Love může zdát jako neucelená kompilace skladeb beroucích si tu a tam ze všeho, co se Deafheaven zrovna zalíbilo, než jako ucelená deska, je naprosto očividné, že Clark a McCoy dovedli na Ordinary Corrupt Human Love svou vizi blackgazeu do míst, kam tak nějak směřovali už před Sunbatherem.

Ordinary Corrupt Human Love by mohla být doporučená deska každému, kdo by si rád osahal plochy žánrů (a jejich průniků), které pro něj mohly být dříve uzavřené. Nahrávka je totiž přístupná, avšak není vulgární a laciná. Deafheaven, i přes svůj svým způsobem odpudivý hype, rozhodně mohou napomoci otevřít dveře do mnoha stran. Už je rozhodně nemá smysl spojovat s black metalem, Deafheaven vstoupili s novou nahrávkou do hájemství popu.

Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love (ANTI-, 2018)
Hodnocení: 85 %