Dlouho jsem si myslel, že musím být lepší než ostatní, svěřuje se nevidomý Zdeněk

„Až pět lidí za cestu do práce nabídne, že mi chtějí pomoct,“ říká Zdeněk, který od narození nevidí. „Nedá se vytvořit šablona, jak pomáhat nevidomýmu. Většinou to beru jako milý projev solidarity, často mě to ale ruší, na ulici nemám možnost anonymity. Někdy mi lidi rovnou tykají, ale mně je skoro čtyřicet. Ideální je zeptat, jestli nepotřebuju pomoct a buď ano nebo ne.“

Zdeněk Rybák a Václav Rouček|foto:Tomáš Berný, Český rozhlas

A jaké bylo Zdeňkovo dětství? „Mám staršího bráchu, kterej byl pro mě vždycky důležitej. Táta s náma nežil, měl jsem s ním vztah na dálku, máma na nás byla sama. Bylo to těžký, zvlášť, když jedno dítě nevidí a potřebuješ na něj víc času. Vůbec nechápu, jak to zvládla. Na gymplu jsem byl jedinej nevidomej mezi spolužákama, ale měl jsem štěstí na třídu,“ pokračuje v rozhovoru.

„Opravdu jsem plakal, když jsem poprvé dostal dceru do rukou. Po porodu partnerky mi došlo, že budu do konce života zodpovědnej za dceru, začal jsem mít pochybnosti, to mě rozsekalo,“ říká Zdeněk, který má i zkušenosti s depresí. „Považuju to období za přechodový rituál, ta krize dopadla dobře, i když šlo o život. Nakonec jsem pochopil, že nemusím nikomu nic dokazovat, i když jsem byl celý život vedený k tomu, že jako nevidomý musím být lepší než ty ostatní, aby mě brali. Tehdy jsem dal sbohem starému já.“

Čeho lituje? Má nějaký vzor? A kdy naposledy plakal? Poslechněte si nový díl Pochlap se se specialistou komunikace Českého rozhlasu Zdeňkem Rybákem.