Dobrá zpráva o konci Divadla Komedie

Přes deset let tu fungoval těžko zaměnitelný soubor soubor s inscenačním důrazem na modernistickou klasiku (Urzidil, Musil, Roth ad.), německojazyčné hry (Jelinek, Schwab, Bernhard, Handke) a současné divadlo co do textu (Černé panny, Sam, vlastní hry Davida Jařaba) i provedení (scénografie, práce s prostorem, současnými odkazy, reflexí divadelnosti ad ad.).

Velmi zjednodušeně řečeno divadlo končí proto, že radní hlavního města nereagovali na požadavky divadla, vedeného režisérem a ředitelem Dušanem D. Pařízkem, aby jim přidali peníze. Situace prošla složitějším vývojem a divadlo už směřovalo ke konci činnosti 31. prosince 2009, když nebylo do posledního okamžiku zřejmé, jestli město aspoň zpožděně přiklepne divadlu (zvýšené, nebo vůbec nějaké) grantové peníze. Všechny proběhlé derniéry měly nakonec v lednu obnovené premiéry a divadlo pokračuje do konce července 2012. Teď už jsou derniéry všech her definitivní.

Slovy české divadelní publicistiky končí divadlo, o kterém se budou psát diplomové práce. Končí nejvyprofilovanější, často oceňované a podle mnoha vůbec nejlepší české divadlo. Divadlo, které dokázalo vyhraněným programem přitáhnout mladé publikum.

A co je teda ta dobrá zpráva o konci Komedie?

Konečně v Česku někdo z činných umělců končí dlouhou a plodnou uměleckou činnost se vztyčenou hlavou. Dušan D. Pařízek v určitý moment jasně a celkem klidně řekl, že se město musí rozhodnout, jestli je ochotné si na své půdě platit nadstandardní nekomerčně laděné divadlo, nebo ne. Nepřistoupil na kompromisy v podobě kamuflujícího přidávání peněz k dříve sníženým částkám. Město se rozhodující částku přidat nerozhodlo a principál svoje rozhodnutí jednoduše nezměnil. Kultura v jeho pojetí nežebrá. Žádá po volených zastupitelích jen to, co by v jeho představách mělo být možné.

Divadlo Komedie|foto: Divadlo Komedie

Soubor působil v divadle 10 let, což je doba, za kterou se kdejaký soubor dostane za zenit a začíná často tak trochu blokovat prostor dalším. Komedie končí v nejlepším, v době, kdy se do ní dá chodit jak na Ivanu Uhlířovou, Martina Pechláta, Stanislava Majera nebo Martina Fingera, tak na scénická pojetí, tak na zajímavé výklady textů. Navíc je stále prostor pro odbočky, experimenty a občasná režisérská hostování. (I když není vždycky podařené, jako například v případě Samoty bavlníkových polí.) Pařízek sliboval při dostatku peněz velké koprodukční projekty jako inscenaci Švejka a nahrazoval z nutnosti větší produkce skromnějšími (tímto náhradnickým způsobem se na pódiu mj. ocitlo skvělé Podzemní blues), takže bychom se jako diváci mohli od Pražského komorního divadla rozhodně dočkat ještě dalšího přínosu, ale přesto lze tenhle konec označit za konec na vrcholu. Dopředu oznámený, divácky v posledních měsících masivně navštěvovaný (narychlo ještě filmově zaznamenávaný) a hrdý. Bude na co vzpomínat a české kultuře Pařízkův přístup na ukázku může leccos dát. Snad.

Zatím zbývá Víra, láska a naděje...