Eva Jiřičná: Každý architekt dělá chyby. To, co se povede, je příští projekt, který ještě nezačal
22. březen 2018
Rozhovor VR a MM
V devětadvaceti letech během pracovní stáže uvízla i se svým mladším bratrem v Anglii. Bylo léto 1968 a Prahu obsadila vojska Varšavské smlouvy. Z krátkodobého výletu se staly desítky let strávených na ostrovech, během kterých se dokázala díky odvaze, talentu a tvrdé práci prosadit jako architektka s jedinečným rukopisem. Jak se jí staví v Česku, jaký má vztah k brutalismu a v čem její žívot a práci ovlivnil pulzující Londýn sedmdesátých let?
„Člověk se vrací, protože se věci musí opravovat. Náš život se mění každý den a čím dál tím rychleji. Architektura se tomu musí přizpůsobovat a brát to vážně. Jinak tam začnou působit jiné síly a vznikne z toho bramboračka,“ říká Eva Jiřičná, kterou jsem si do studia Radia Wave přivezla z pracovní schůzky ve Zlíně. Do Česka přijíždí z Londýna vždy jen na otočku, na pár dnů, kvůli pracovním povinnostem.
Její nejnovější zlínská stavba, Fakulta humanitních studií Univerzity Tomáše Bati, je v provozu teprve několik měsíců. Během začátků jejího fungování vychází najevo, co vše nebylo v zadání stavby a co je v reálu skutečně potřeba. Hledají se cesty, jak propojit potřeby lidí s možnostmi a stylem architektury. „Chyby dělají všichni, a když si to člověk uvědomí, otevírá se cesta k tomu, aby se spoluprací dalo něco opravit nebo zlepšit. Klient nikdy nedodá přesné zadání a architekt nikdy přesně neodpoví na to, co klient chce. Když si to pak vyříkají a shodnou se, je naděje to zlepšit.“
Logo|foto:Český rozhlas
Zlín, ve kterém se narodila, vyrůstala a kde jako architekt pracoval i její otec, se podle Evy Jiřičné od revoluce zásadně proměnil k lepšímu. Je pro ni jedinečným příkladem meziválečného moderního města, postaveného na unikátním konceptu. „Šlo o provizorium, na kterém chtěl Baťa naučit ševce, jak žít ve městě. Pak měl v druhé fázi v plánu Zlín přebudovat na skutečné velkoměsto. K tomu už ale vlivem životních okolností nedošlo. Když se podíváte na stavby, které tam vznikly, jako Památník Tomáše Bati, to je skutečně jedinečná architektura, která ve své době nemá obdobu po celém světě,“ říká Eva Jiřičná.
Eva Jiřičná je mezinárodně úspěšná česká architektka a designérka. Má dva architektonické ateliéry – Eva Jiricna Architects se sídlem v Londýně a AI Design se sídlem v Praze. Teenagerské roky prožila v komunistickém Československu padesátých let. V uvolňující se atmosféře šedesátých let získala vysokoškolské vzdělání v architektuře na ČVUT a AVU. Poté krátce pracovala v pražském ÚBOKu (Ústav bytové a oděvní kultury). V létě 1968 vyjela na stáž do Londýna. Československé úřady jí pak v souvislosti se srpnovou okupací zabránily v návratu. V Londýně se Evě Jiřičné podařilo postupně vypracovat a prosadit se osobitým rukopisem, který dlouhodobě provází elegantní použití skla a kovu. Velmi oblíbená a známá jsou její skleněná schodiště. Po sametové revoluci začala opět působit i v Česku, často za prací cestuje také do Paříže nebo New Yorku. V Praze postavila například Oranžerii na Pražském hradě nebo Hotel Josef, ve Zlíně Kongresové centrum nebo budovu Fakulty humanitních studií Univerzity Tomáše Bati.
K vašemu rukopisu patří práce se sklem a kovem, vzdušnost a lehkost. Jak jste k tomu došla? Vždy mě fascinovalo to, jak sklo funguje se světlem. Už jako devatenáctiletá studentka architektury jsem se pro něj nadchla, díky návštěvě místních skláren a setkání s prací českých umělců jako Libenský nebo Roubíček. Skleněná schodiště jsme s jedním skvělým anglickým statikem začali dělat v sedmdesátých letech v Londýně, kdy ještě sklo nebylo běžným konstrukčním materiálem. Používali jsme je tak, aby přiváděla světlo do míst, kam by jinak nešlo. Spolupracujeme spolu dodnes a pro mě se ze skla stala celoživotní posedlost a vášeň.
Říká, že ji někdy překvapuje, jak je dnešní mladá generace konzervativní. Miluje šachy, nerada plánuje dopředu a stále hodně cestuje a pracuje v Česku i v zahraničí. Její umělecké šperky a sochy jsou ve významných sbírkách po celém světě. Co podle Evy Eisler dělá krásnou architekturu a design, čím ji fascinují sochy venuší a co by poradila mladým lidem, kteří se chtějí prosadit v zahraničí?
Možná právě proto, že máte sklo tak ráda, vám na něm některé věci také hodně vadí, proč se vám nelíbí použití skla na budově Nové scény Národního divadla? Každému z nás, kdo někdy přičichnul k architektuře, se někdy něco nepovedlo. Mě to opravdu bolí pokaždé, když kolem té stavby musím projít nebo když ji vidím z tramvaje. Ačkoliv si architekta, který to postavil, hluboce vážím, tohle se mu podle mě tedy vůbec nepovedlo. Použil sklo probarvené kovem, což byla v jisté době módní záležitost. Pamatuju si, že jsem to nenáviděla od první chvíle, kdy takto zabarvené sklo tatínek přinesl ukázat domů a položil ho na kávový stolek. Takové sklo se nedá prosvítit a tím podle mě ztrácí svou hlavní kvalitu.
Je něco, o čem si říkáte, že se opravdu nepovedlo vám? Víte, já nedovedu odpovědět na otázku, co se povedlo. Když se dívám na své stavby a projekty, vidím jen jejich chyby. To, co se povede, je ten příští projekt, který ještě nezačal.
Proč by Eva Jiřičná nejraději zakázala slovo brutalismus? Jak s jejím životem zahýbal pobyt v Londýně sedmdesátých a osmdesátých let? Čím ji oslovil styl high-tech a co si z něj vzala do vlastní architektury? Jak přistupuje k tvorbě bytových interiérů a proč se páry, pro které navrhuje byt, často rozejdou? Poslechněte si v rozhovoru Veroniky Ruppert.
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
