Experimentální elektronika, blues i metal. Vítejte v Íránu, zemi omezených možností

Příkladem může být producent Ashkan Kooshanejad vystupující pod aliasem Ash Koosha, který z Íránu emigroval do Velké Británie a v roce 2015 na sebe upozornil dlouhohrajícím debutem GUUD, který mu vyšel u labelu Olde English Spelling Bee. Vzápětí si ho všiml legendární label Ninja Tune a v dubnu letošního roku mu vydal druhé řadové album I Aka I plné futuristicky znějící abstraktní klubové elektroniky.

Přestože v Íránu samotném se současná experimentální elektronická scéna soustředí především v hlavním městě, jedním z prvních ambientních producentů, kteří začali svou tvorbu vydávat u zahraničních labelů, byl Porya Hatami, který je usídlen ve městě Sanandaj, tedy kurdské části Íránu blízko iráckých hranic. Hatami kombinuje field recordings s instrumentálním ambientem a první zahraniční album mu vyšlo už v roce 2012 u britské ambientní značky Somehow Recordings. V dalších letech následovaly desky u labelů Dronarivm, Inner Ocean Records nebo Flaming Pines, který posléze rozšířil svou diskografii i dlouhohrajícími nahrávkami dvou dalších íránských hudebníků a spolupráce pomyslně vyvrcholila v únoru letošního roku kompilací Absence.

Ta obsahuje celkem dvanáct exkluzivních skladeb od íránských producentů, a to jak těch, kteří z Íránu emigrovali, tak těch, kteří v islámské republice stále žijí a tvoří. V současnosti je bez diskuze jedním z nejlepších vhledů do současné íránské experimentální scény ovlivněné ambientem a poslechovou elektronikou a dočkalo se jí zasloužené pozornosti napříč zahraničními hudebními weby.

Jak ale v rozhovoru zmiňuje hudební novinář a dlouholetý specialista na world music Petr Dorůžka, první experimenty s elektronikou se v Íránu datují už do poloviny 60. let, kdy země zažívala svobodné, předrevoluční časy. Počátky íránské elektroniky jsou spojené především s festivalem, který každoročně probíhal ve městě Šíráz až do revolučního roku 1979. V průběhu let se na něm představila taková jména avantgardní scény jako John Cage nebo Karlheinz Stockhausen, ale také třeba krakovský symfonický orchestr.

Přestože v současné době je v Íránu velmi složité a ve většině případů spíš nemožné získat povolení k vydávání hudby či koncertování, výjimky se přeci jen najdou a teheránský audiovizuální festival Set, který se poprvé úspěšně uskutečnil v loňském roce, je toho skvělým příkladem. Stojí za ním trojice přátel a hudebníků Siavash Amini, Arash Akbari a Hesam Ohadi, která má velký podíl na rozrůstání současné elektronické scény v íránské metropoli.

„S experimentální a hlavně instrumentální produkcí obecně je opravdu snadné získat povolení vydávat v Íránu hudbu a organizovat hudební akce – trvá to čtyřicet dnů a je to víceméně formalita,“ říká Siavash Amini a dodává, že undergroundová scéna funguje nejen napříč celou zemí, ale i hudebními žánry. „Například Bandar Abbas má opravdu kvalitní bluesovou a folkovou scénu. Lidé tam v minulosti na lodích pašovali bluesové kazety z Dubaje, poslouchali tuhle muziku, pak ji sami začali hrát a teď tam mají celou scénu.“ Město Mašhad je zase pro změnu deathmetalovou líhní a podle Hesama Ohadiho tam kapely rostou jak houby po dešti.

Hesam Ohadi, Siavash Amini a Arash Akbari|foto: Jarda Petřík

Kromě festivalu Set zmíněná trojice založila v loňském roce také teheránský label Bitrot Records, prostřednictvím kterého hodlá vydávat tvorbu nejen domácím umělcům, ale i zahraničním. Hudbu vydávanou v zahraničí, ať už digitálně, nebo fyzicky, si totiž fanoušci v Íránu nemají jak koupit, protože kvůli sankcím v zemi nefunguje systém Paypall ani západní platební karty. „Digitální verze našich nahrávek tak posluchačům dáváme zadarmo, a co se týče fyzických kopií, prodáváme prakticky jenom naše autorské, kterých máme většinou deset, dvanáct, protože se vždy jedná o menší, limitované edice. Ale právě teď, díky našemu vlastnímu labelu, který jsme v loňském roce založili, můžeme začít vydávat hudbu fyzicky v Íránu a také ji posílat do zahraničí,“ upřesňuje Siavash Amini.

První dva releasy labelu Bitrot Records jsou digitální, volně stáhnutelné kompilace, třetí položkou je pak interaktivní web projekt Gaze Arashe Akbariho. Další alba už budou vydaná na fyzickém nosiči, konkrétně cédéčku, které je v Íránu velmi oblíbeným a také nejčastěji používaným médiem, a to z jednoduchého důvodu – profesionální výrobny vinylů ani kazet totiž v islámské republice nejsou.

Současná íránská elektronická scéna má evidentně dobře našlápnuto. A jak ukazuje zmiňovaná kompilace Absence, hudebníci tvořící uvnitř islámské diktatury si i bez používání exotických berliček kvalitativně a v aktuálnosti zvuku v ničem nezadají s tvorbou producentů a hudebníků, kteří ze své domoviny emigrovali, aby mohli žít a tvořit ve svobodnějším světě.