Hledač opravdovosti Kendži Mizoguči (1898 – 1956)

24. srpen 2011

24. srpna si připomínáme 55 let od úmrtí významného japonského filmového režiséra Kendžiho Mizogučiho, který byl pro svět objeven až počátkem 50. let především díky kritikům z vlivného periodika Cahiers du Cinéma.

Filmový kritik Tag Gallagher (2000): „Jeho díla jsou více rozhořčením nad japonskou kulturní tradicí než láskou k ní. Kdyby nebyl Japonec, označily by se Mizogučiho filmy pravděpodobně za protijaponské (…)Tuším, že k Mizogučiho postavám mám odstup proto, že jeho kinematografie je nejen artificiální, ale též o umělosti pojednává - je posedlá hledáním opravdovosti.“

V životě tokijského rodáka a výjimečného režiséra a scenáristy Kendži Mizogučiho lze vysledovat několik momentů, které jeho tvorbu silně ovlivnily: jeho rodina se po Rusko-japonské válce (1904-1905) ocitla na pokraji bídy a byla nucena dát jeho starší sestru k adopci – adoptivní rodina pak navíc prodala sestru za gejšu. Důležitou figurou byl i jeho otec, jehož surové zacházení s matkou a sestrou způsobilo, že k němu Kendži cítil celoživotní odpor.

Mizogučiho sociálně-kritické filmy jsou do značné míry oslavou ženství: v rámci mnoha žánrů se tvůrce soustředil na dilemata, jimž musely japonské ženy čelit, a také proto bývá občas nazýván prvním velkým "feministickým" režisérem. Řada jeho filmů se zaobírá postavením gejši, ale jeho protagonistky byly rozličného původu: v jeho dílech najdeme prostitutky, dělnice, pouliční aktivistky, ženy z domácnosti i feudální princezny. Mizoguči byl přitahován situacemi plnými vypjatých emocí: mezi jeho typické výjevy patří sadistické mužské zneužívání žen a dětí, pološílené reakce žen na hrozbu chudoby či samoty, scény drsného domlouvání a hádek. K vyjádření těchto stavů nicméně využíval značně oddramatizovaný přístup – jeho inscenování zobrazovalo emocionálně intenzivní situace v odstupu a vybízelo diváka, aby na dění reagoval méně fyzicky.

02417375.jpeg

Mizogučiho přínos je i v tom, že začal dosud nevídaným způsobem používat dlouhé záběry s bohatou mizanscénou – klasické „západní" záběry zblízka v jeho filmech takřka nenajdeme. Typická autorova scéna trvala několik minut a kladla vysoké nároky na světlo a rozmístění postav i předmětů v předkamerovém prostoru (dobové historky hovoří o tom, že režisér nechával některé záběry opakovat téměř stokrát!). Kamera u něj zaznamenává děje s velkou vytrvalostí, naprosto zde absentují střihy na reakce postav.

Mistrovy ranné snímky z 20. let minulého století vznikaly velmi rychle - šlo zejména o melodramata, kriminální filmy a imitace děl německého expresionismu; do konce 30. let jich měl na svém kontě přes padesát. Několik z Mizogučiho pozdějších prací patří mezi tzv. keiko eiga – „tendenční filmy“, v nichž odhaloval svoje socialistické názory a formoval pro něj typické zaujetí tradicí a předsudky. Uprostřed svého tvůrčího období byl oslavován jako režisér „nového realismu“: točil sociální dokumenty o Japonsku, které procházelo proměnou od feudalismu k modernismu. Vypíchnout si v téhle souvislosti zaslouží Povídka o posledních chryzantémách (1939), která zkoumá druhořadé postavení ženy v převážně mužsky orientované společnosti. Právě v době vzniku totoho filmu začal Mizoguči rozvíjet své originální filmařské postupy: prostorové kompozice, využití širokoúhlých objektivů, dramatické šerosvitné svícení, pomalý rytmus a metodu scéna-záběr.

Po období inspirovaném bojem za volební právo japonských žen se Mizoguči zaměřil na tzv. džidai-geki – historická dramata vycházející z japonského folkóru a konkrétního dějinného období. V 50. letech se také začal Mizoguči zřetelněji vztahovat k japonské estetické tradici a zobrazoval krajinu způsobem, jež odrážel japonské výtvarné styly. Tato pitoreskní elegance jej učinila v očích západních diváků vzorem jakési „japonskosti". Do této série prací patří i tituly, které mu získaly největší mezinárodní věhlas: Život milostnice O´Haru (1952), který sám tvůrce pokládal za svůj nejlepší film, v Benátkách oceněné tituly Povídky o bledé luně po dešti (1953) a Správce Sanšo (1954), a především v Cannes úspěšně uvedení Ukřižovaní milenci (1954).

02417377.jpeg

Nedlouho před svou smrtí ještě dokončil svůj poslední film Ulice hanby (1956) o problematice veřejných domů, natočený dokumentaristickým stylem převážně na autentických místech a uvedený s velkým úspěchem v době, kdy se projednával zákon o potírání prostituce. Kendži Mizoguči zemřel v pouhých 58 letech v Kjótu na leukémii. V té době už byl – spolu s Jasudžirem Ozuem a Akirou Kurosawou - považován za jednoho ze tří velkých mistrů japonské kinematografie.



Pozn.: pro zájemce o Mizogučiho dílo dodejme, že v roce 2008 bylo v britské řadě Masters of Cinema postupně vydáno několik autorových zásadních děl ve velmi dobrých restaurovaných přepisech a s pozoruhodným bonusovým materiálem. I když řada titulů obsažených v této řadě vyšla už dříve u americké společnosti Criterion, je tato "evropská" řada originální svým pojetím: přináší totiž čtyři dvojpacky, v nichž je vždy zařazen jeden ze slavných Mizogučiho filmů a k nim jsou na druhém disku přiřazeny jeho čtyři méně známé snímky ze stejného období.

Spustit audio