Hledání hranic spolupráce. Jiří Kovanda jemně manipuluje s autorstvím současného umění

20. prosinec 2016

Jiří Kovanda se na aktuální výstavě Třetí mysl a (ne)možnost spolupráce dal všanc ostatním. Jejím klíčovým tématem je stírání hranic autorství, které navádí k vyšší citlivosti na vše, co kolem sebe můžeme vnímat, nejen na výstavách. Propojením umění a všednosti se Kovanda zabýval vždy, na současné výstavě jde však do krajnosti – díla vznikala až na místě, kam opakovaně docházel a průběžně dotvářel jak ta svá, tak díla ostatních, které nechal na oplátku proměňovat ve svoje instalace.

Původně měla být ve Veletržním paláci umělcova retrospektiva. Uspořádal ji ale už před dvěma lety brněnský Dům umění, a tak se autor spolu s kurátorem Adamem Budakem rozhodli místo přehlídky výjimečnosti jednoho autora pro výstavu lehce podvratnou. Kovanda sice je umělec s velkým U (v očích veřejnosti, díky počtu výstav a umístění na zahraničních žebříčcích nejvlivnějších umělců), dělá ale všechno pro to, aby podivný titul odstranil. Vždyť jedním z jeho ústředních témat, která ve svých křehkých, nenápadných a v nejlepším slova smyslu obyčejných dílech zpracovává od 70. let, je ego, a jak sám říká v knize, která k výstavě vyšla: „Jak ho nenechat bujet.“

Je tedy logické, že padlo rozhodnutí nedat prostor jen Kovandovi, ale i dalším – umělcům, blízkým, kurátorům, lidem, kteří mají podobný pohled na tvorbu a jsou s Kovandou pocitově spřízněni. Kovanda spolupracoval vždy rád a často – ať už šlo o akce, do kterých se měli zapojit náhodní diváci, Kovandovi studenti (působí jako vysokoškolský pedagog), nebo o vědomou prosbu směřovanou k ostatním umělcům: „Pojďte se mnou tvořit, je to osvobozující a dokáže to každý.“ Výstava ve Veletržním paláci je příkladem posledního – všechna díla vznikla spoluprací s dalšími šestnácti umělci, a to často nenápadně, intuitivně a někdy i na dálku. „Výsledkem sblížení dvou lidských myslí vždy nevyhnutelně je vznik třetí, neviditelné, nehmatatelné síly, kterou bychom mohli přirovnat ke ‚třetí mysli‘,“ uvádí se v popisu k výstavě.

03766760.jpeg

Nenápadnost a někdy až neviditelnost děl na výstavě je vzrušující, stejně tak jako jemná erotika, která se vynořuje v náznacích. Vše dohromady nás totiž navádí k citlivosti a k otevření našich myslí – ano, i tak je možné výstavu chápat: dílo vzniká, když návštěvník zapojí svou mysl, i ona může být tou třetí. Nejsme si nikdy jisti, jestli jsme si všimli všeho. Vnímáme ale to, jak se hotová díla reinterpretují. K fotografiím se přidá hromada cédéček, stávající dílo jednoho druhý jen nakloní – už to může být spolupráce. Někde se společně tvoří v klasickém slova smyslu – například když Kovanda s dalšími umělci tematizuje proces tvorby samotné, tvoření se může zdát bez hranic, ale výsledek lze „vyrobit“ jen a stále vlastníma rukama. Práce rukou je i dnes posledním a jediným krokem k dokončení díla.

Dalším velkým tématem Třetí mysli je ona (Ne)možnost spolupráce. A to i ve smyslu prodejním. Čí je dílo, když ho spolu vytvoří student a zavedený umělec, a jakou má potom cenu? Jak velký musí být zásah jednoho (pootočení, rada), aby se výsledek dal nazvat společným? Nejedná se někdy o parazitismus na velkém jméně? Je opravdu možné spolupracovat, když je potom vše takto nejasné? Právě kladení těchto aktuálních otázek bez jednoznačných odpovědí nás zaměstná natolik, že si ani nevšimneme, kam nás Kovanda dovedl – k přemýšlení nad současným uměním, a to mimochodem, a jak je jeho zvykem – jemně. Samotná díla přitom nikterak nevybočují z klasických Kovandových přístupů, které dobře známe.

autor: Klára Doležálková
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka