„Hory mi rozšířily vědomí, Prahu bych nedal.“ V Jizerkách žije buddhista Ptačí muž

„Jsem trochu zjevení a dělám věci jinak. Nechci dávat moc záminek k šíření nějakejch pomluv,“ vysvětluje Koraki, proč k jeho domovu nejdeme po normální cestě, ale šplháme po prudké sjezdovce. S dlouhými vlasy, trochu hippie oblečením a mírně neortodoxním stylem života v polozrekonstruovaném domě je asi pro řadu sousedů přinejmenším podivínem. Většina si na něj ale prý už zvykla a Ptačí muž se začíná v horské vesničce pomalu cítit jako místní.

Držte Digitální detox s Radiem Wave!

• Upravit
• Smazat

Mračna nad Rysím doupětem

„Jsme na místě, kde se setkávaj dva druhy oblačnosti, takže se tu furt honěj mraky. Teď je zrovna krásně, ale každou chvíli může začít pršet.“ Sedíme a pijeme kávu před Korakiho obydlím. Na první pohled vypadá jako stará dřevěná bouda, která nepřežije první větší bouřku. Zdání ale klame, domek je částečně zděný, je tu elektřina, voda (i když zatím jen studená), v koupelně nechybí vana ani splachovací záchod. „Na ten se musíte jít podívat,“ hlásí hned při příchodu pyšně Koraki a ukazuje, jak vyřešil problém prasklé trubky – tryskající voda zalévá lísku, kterou zasadil hned vedle toalety.

„Říkám tomu Rysí doupě,“ vypráví, když usedáme ven k dřevěnému stolu. „Pojmenovali jsme to tak s kamarádama z našich crew Tree Spirit a Earth Human, když jsme tu dělali první chýši.“ Šamanská potní chýše stojí nedaleko a vypadá trochu jako iglú spletené z proutí. Když je chuť na potní rituál, přehodí se přes ni plachta a vytopí se rozpálenými kameny z vedlejšího ohniště. Doupě stojí skoro na samotě uprostřed horských luk s výhledem do kraje, v létě ideální bydlení, v zimě je přežívání v horách o něco náročnější. Koraki je ale na život v přírodě zvyklý.

Z Austrálie do maringotky

„Už před osmi lety jsem začal vyhledávat místa v ústraní, kde bych moh v klidu provádět buddhistický praxe. Říká se tomu odosobnění nebo retreat.“ Pak odjel do Austrálie, kde strávil rok na hoře Gulaga, stranou od lidí, v centru svého učitele Namkhai Norbu Rimpocheho. „Po pobytu na tý hoře jsem měl rozšířený vnímání a po návratu jsem to už v Praze nemoh vydržet. Tak jsem začal hledat způsoby, jak žít jinak.“

Tehdy mu vyšla vstříc kamarádka a pozvala ho do malé komunity lidí žijících nedaleko Prahy v maringotkách. Ani to ale nebylo to pravé místo. „V maringotce mi byla zima a moc mě to tam nebavilo, chtěl jsem spíš nějakej domeček, tak jsem začal pracovat se záměrem,“ vypráví Koraki. „Začal jsem provádět praxi Červený Táry a prosil jsem, abych našel místo, kde bych mohl konečně praktikovat a plnit si svoje sny. Pak jsem potkal kamarádku, ta mi řekla o tomhle místě a za měsíc jsem byl tady.“ Koraki věří, že když má člověk záměr, za kterým si jde, skutečně o něj prosí a medituje a provádí praxi poctivě, tak se jeho přání splní.

Nedobrovolná samota

„Na nějaký nepohodlí nebo zimu jsem byl zvyklej, spíš jsem měl problém bejt sám,“ říká možná trochu překvapivě Koraki. Život mimo civilizaci si na rozdíl od mnoha jiných nezvolil kvůli touze po samotě, ta je spíš důsledkem skromného života v přírodě. „Já vydržím bejt sám, v Austrálii jsem taky o samotě strávil hodně času, ale jinak jsem docela společenskej tvor. Jezdí za mnou často kamarádi, ale je to vždycky jenom na chvíli, zatím to ještě není tak zrekonstruovaný a zařízený, aby tu se mnou byl někdo natrvalo.“ Koraki si přeje, aby z Rysího doupěte jednou byla malá komunita o pěti nebo šesti lidech. „Chtěl bych, aby si sem lidi jezdili užít a odpočinout si. Aby se z toho stalo centrum otevřené třeba i veřejnosti, aby to bylo místo setkávání. A pak bych se chtěl soustředit zase na jiný místa.“

Jak žije ptačí muž Koraki|foto: Barbora Linková

Facebook je super, ale…      

Koraki nenaplňuje ani často rozšířenou představu o lidech žijících „jinak“ jako o podivínech bez civilizačních vymožeností. „Vystřídal jsem různý přístupy, byl jsem třeba i úplně bez internetu. Když jsem odjel do Austrálie, tak jsem začal používat Facebook, abych byl ve spojení kamarádama a taky moh sdílet zážitky, když tam nikdo jinej nebyl. Hodně mi to pomohlo, bylo to super a já vlastně Facebook docela miluju.“ Dodává ale, že se ho snaží využívat pozitivně a propojovat se s lidmi, kteří dělají podobné věci jako on. Sociální síť mu pomohla, i když se rozhodoval, jak se sám živit. Vyrábí rituální šípy pro buddhistické praxe a šperky a Facebook mu prý v jeho minipodnikání dost pomáhá. „Když se ale potřebuju soustředit na meditace nebo práci, tak to vypnu. Podle některých teorií záření a vlny z elektronických zařízení ovlivňují mysl tak silně, že není pak schopna se soustředit na všechny aspekty hlubokých meditací a praxí.“

Koraki přiznává, že stejně jako většina z nás taky bojuje s neustálým nutkáním kontrolovat telefon. „Většinou mi trvá dvě, tři hoďky, než ho někde zapomenu, přestanu se na něj furt dívat a začnu tu na něčem soustředěně pracovat.“ Vliv sociálních sítí je podle něj přesně opačný, protože pozornost trhají. „Společnost si nechává pozornost krást čím dál tím víc. Kdybysme byli schopný víc se soustředit třeba na to, co nějakej člověk nebo politik říká, tak bysme brzo odhalili, že jeho činy neodpovídají tomu, co tvrdí. Vlivy, které ničí pozornost a soustředěnost, jsou ale tak zavedený a silný, že už si to nejsme schopní uvědomit.“ 

Ptačí muž mi dodává sílu

Na závěr návštěvy nás Koraki provází po domečku a ukazuje svoji dílničku. Je tu spousta korálků, kamenů, ptačích per, ale taky lebek a kostí. Používá je na výrobu šípů, šperků a nejrůznějších výtvarných objektů. „Zvířata kvůli tomu ale samozřejmě nezabíjím, všechno jsem to našel nebo mi to někdo přines. Ani ty věci nijak zvlášť nehledám, prostě jdu po lese a nacházím je. Všechno má svůj účel. Obecně se snažim nevytvářet žádnej odpad, všechno nějak využiju, plasty, kovy i kosti.“ Zatímco si Koraki obléká masku Ptačího muže, prohlížíme si zvířecí lebky obarvené a ozdobené drahými kameny, pera z orla mořského a desítky náušnic. „Proč sis vytvořil tuhle identitu?“ ptám se, když se Koraki objeví v masce, která připomíná ptačí zoban, a v dlouhém zdobeném kabátu. „Z nutnosti. Je to alter ego, který mi dodává odvahu a posiluje mě, když už nemůžu. Je to identita, kterou na sebe nechám spadnout, když je mi úzko a cejtim se slabej.“