I Klaus toužil po pořádném společenském románu. Liberatura zkoumá 30 let české prózy a chválí Balabána

Shrnout dějiny české prózy v posledních třech dekádách skoro nejde. Rozhodně ne ve třiceti minutách. Stejně jsme se o to pokusili. Hned na úvod se naši tři hosté shodli na tom, že ač čeští spisovatelé po pádu komunistického režimu ztratili společného nepřítele, rozhodně nepřišlo tematické sucho. Naopak. Vedle sebe se začaly objevovat experimentální romány, autencitní prózy, autoři spouštěli do nového světa společenské sondy. Lační čtenáři hltali Báječná léta pod psa Michala Viewegha, ale i experimentálnější Sestru Jáchyma Topola. 

Čtěte také

Pořád je tu divočina. Jáchym Topol vzal posluchače Liberatury na procházku po dějišti románu Anděl

Nové tisíciletí pak přineslo zásadní změnu. „Letopočet 2000 se zpětně ukazuje jako velice přelomový. Najednou nastoupily nové generace čtenářů a čtenářek, kritiků a kritiček. A jim narativ a kánon z generace ustavené v šedesátých letech nestačil. Celá literární scéna se proměnila,“ říká Chuchma. Mluvilo se v té době o potřebě velkého společenského románu, kterou zmínil dokonce i exprezident Václav Klaus. Zároveň kvůli slábnoucí ekonomice podstatně klesl vliv médií a opadl i zájem o knihy. A na druhou stranu – objevil se Jan Balabán, autor, kterého hosté ve studiu asi nejvíce pochválili.

Čtěte také

Odkaz Jana Balabána

„U Balabána mě vždycky fascinovala zvláštní vážnost a citlivost k věcem, které potkával,“ říká Ondřej Nezbeda o již nežijícím autorovi, jehož soubor povídek Možná že odcházíme zvítězil v roce 2011 v anketě Magnesia Litera Kniha desetiletí. „Když čteš jeho prózy, zdá se, že nic neprojde kolem něj lhostejně. Pořád o věcech přemýšlí, snaží se jich dotknout, vyhmátnout jejich podstatu. A dělá to nádherným, poetickým jazykem. Zároveň je ale přesný, nepoužívá slova navíc, nikdy to nepentlí, jde po významu.“