Ilona Preslová v Diagnóze F: Přijmout do rodiny „cizí dítě“ není snadné
Mladí rodiče, zejména pak ženy, bývají někdy zaskočení, když se jim hluboký rodičovský, respektive mateřský cit vůči právě narozenému potomkovi neobjeví hned. V některých z nich to může vyvolat pochybnosti, zda je s nimi vše v pořádku. Je. I přijetí vlastního biologického dítěte je proces, který trvá nějakou dobu a vyvíjí se. Jaké to pak asi je pro lidi, kteří mají dítě v náhradní rodinné péči? Jaké to je přijmout cizí dítě za vlastní?
Páry, které vstupují do náhradní rodinné péče coby osvojitelé, za sebou mívají mnohdy strastiplné období neúspěšných pokusů o početí vlastního potomka, rozebírání hluboce soukromých témat s cizími lidmi (byť odborníky), v případě pokusů o umělé oplodnění i řadu lékařských vyšetření a zákroků. Když pak dozrají k rozhodnutí, že si dítě adoptují, čeká je ještě dlouhá cesta. Třeba v tom, že ne vždy jsou oba partneři skutečně naladěni na stejné vlně, někdy je jeden pro věc více nadšený a ten druhý mu prostě „jen“ chce udělat radost.
Když se už hovoří o tom, jaké by si přáli mít dítě (a jaké naopak ne), může se to někomu zdát sobecké. Na druhou stranu to může být zdravou sebereflexí a dobrým odhadem vlastních možností. Velmi zjednodušeně řečeno – snadněji se navazuje rodičovský vztah k dítěti co nejpodobnějšímu těm, které mají vaši přátelé a blízcí – malému, zdravému a hodnému. Obtížnější to bývá, když je dítě už starší, má třeba nějaký zdravotní hendikep či je odlišného etnika než osvojitelé.
Jakou roli v celém příběhu hraje strach náhradních rodičů? Jak může situaci ovlivnit narození vlastního potomka do rodiny? Jak prožívají vztah ke svým svěřencům pěstouni na přechodnou dobu? A jak to může dopadnout, když to prostě neklapne? O tom jsem si povídala s psycholožkou Ilonou Preslovou v dalším dílu pořadu Diagnóza F.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
