V poslední době má spousta lidí pocit, že se internet „zkazil” – někdy mezi Snowdenem a Donaldem Trumpem. Vaše nová kniha Surveillance Valley se snaží nahlodat představu, že býval lepší. Co jste v historii internetu objevil, že vás to dovedlo k tak temným závěrům?
Většina lidí si myslí, že se internet objevil jako téměř bezvýznamný vojenský projekt. Není to tak. Vznik decentralizované komunikační sítě, která měla dokázat přežít jaderný výbuch, byl sice placený armádou, ale pracovali na něm idealističtí inženýři a matematici z univerzit po celých Spojených státech, kteří měli svoje cíle. Chtěli vytvořit radikálně nový svět, ve kterém budeme těmito novými technologiemi všichni propojeni a ony budou základními stavebními kameny nového demokratického systému. Poté co technologie v 60. a 70. letech vyvinuli a poté co se staly komerčně soběstačnými, je v podstatě předali do rukou soukromého sektoru a ten na nich vybudoval internet, jak ho známe dnes.
Když jsem začal svoji knihu psát, nemyslel jsem si, že budu do historie internetu takto kriticky šťourat. Chtěl jsem jen pochopit, jak firmy jako Google, Facebook, Amazon, eBay nebo Netflix používají data a jak nás jejich systémy nejen sledují, ale i ovlivňují, a jak to celé tvoří jádro obchodních praktik Silicon Valley.
To mě dovedlo k otázce: Kdy se sledování na internetu objevilo? Stalo se to teprve nedávno? Objevilo se se vznikem společností jako Google a Facebooku, které vydělávají na tom, že prodávají cílenou reklamu? Vyšlo najevo, když začala NSA celosvětově monitorovat internet? Je sledování na internetu otázka posledních několika let, nebo to byl odjakživa jeho účel?
Yasha Levine je v Rusku narozený americký investigativní novinář, který psal pro moskevský satirický časopis Exiled, časopisový experiment NSFWCorp ukotvený v Las Vegas, technologický web PandoDaily nebo esejistický The Baffler. S kolegou Markem Amesem v roce 2010 odhalili v článku pro The Nation finanční vazby miliardářů bratří Kochů na hnutí Tea Party. Levine letos vydal pozoruhodnou knihu Surveillance Valley: The Secret Military History of the Internet, která mimo jiné staví současný skandál Facebooku do nového světla – sledování a prodej dat jsou podle něj v samotné DNA celého internetu.
Začal jsem pochybovat o všech těch utopických a idealistických představách, které o internetu máme. Dovedlo mě to k rozsáhlé, zapomenuté historii, jejíž znalost úplně převrací na hlavu představu internetu jako nějakého magického stroje na demokracii. Celá tahle představa byla jenom pohádka. Poutavá pohádka, ale přece jenom pohádka.
Zaujala mě pasáž ve vaší knize, kde píšete, že na konci 60. let lidé protestovali proti ARPANETu (pozn. red.: síti, ze které se postupným nabalováním a privatizací stal dnešní internet). Jak se to stalo?
ARPANET byl spuštěn v roce 1969, propojil univerzitu v Los Angeles a Stanford. Studenti Harvardu a MIT proti němu uspořádali protest, ještě předtím než se vědělo, co to vlastně je. Ale tihle studenti to věděli. Dostal se jim do rukou návrh jednoho z profesorů, který byl klíčový pro spuštění ARPANETu. Měla být vytvořena nadstavba ARPANETu, sledovací databáze obsahující data o lidech a politických hnutích, která by umožňovala vojenským analytikům se kdekoliv ve Státech napojit na tento software, získávat data a tak dále.
Studenti, kteří svolali protest, rychle pochopili, co to znamená. Že mají co do činění se sledovací sítí, která by dala armádě v podstatě bezprecedentní moc nad celým světem. Do té doby generálové a špioni neměli informace takto na dosah. Všechno bylo na papíře nebo mikrofilmu. Nešlo se připojit k databázi, vyhledat něčí jméno a přijít na to, kdo jsou, kdo jsou jejich přátelé a jaké mají politické názory. Protesty tehdy proto trvaly několik dní, studenti obsadili univerzitní budovy v MIT, a dokonce došlo i na násilí. ARPANET tedy koncem 60. let neměl moc dobrou pověst. Ale celý tento příběh je dávno zapomenutý.
Tehdejší počítače se vám nevešly do kapsy, nebyla žádná písíčka. Byly drahé a obrovské. Menší z nich byly velké jak ledničky, větší zaplňovaly celé pokoje, nebo dokonce sklepení, a stály miliony dolarů. Ovládaly je mocné vládní agentury – armáda, zpravodajské služby a velké korporace. Takže lidé v té době vnímali počítače jako technologickou prodlouženou ruku mocných. Měli realističtější představy o tom, co počítače jsou, protože vše bylo viditelné. Počítačová technologie nebyla něco schovaného někde daleko v cloudu. Když viděli, že armáda financuje experimentální síť, která propojuje vládní databáze a umožňuje tak sdílení dat mezi agenturami, nebylo pro ně těžké pochopit, že tenhle projekt není nijak idealistický.
Tento náhled veřejnosti na počítače se změnil někdy mezi půlkou 70. a 80. let. V Surveillance Valley píšete o Stewartu Brandovi a jeho článcích, které zpopularizovaly myšlenku, že počítače nejsou nástroje sledování a útlaku, ale naopak mají pomoct k individuálnímu osvobození. Zmiňujete také slavnou reklamu Applu z roku 1984, ve které jde přesně o tohle: staví proti sobě staré stroje IBM a tyto nové, nablyštěné osobní počítače Applu. Myslíte, že lesk už trochu opadává, nebo si lidé pořád myslí, že počítače nás automaticky dovedou k lepšímu světu?
Jsem si naprosto jistý, že lesk už opadává. Lidé už si nemyslí, že počítače jsou něco, co nám všem pomůže změnit svět. Myslím, že se ale lidé stále moc nebojí Facebooku a Googlu a to je asi částečně dobře. Protože to není jako mít nedostačující zdravotní systém nebo nemít kde bydlet. Počítačové systémy mohou ovlivnit váš život, ale ne tak přímo jako ostatní problémy, které zmítají Amerikou a celým světem. Ale ten lak opadává určitě.
Zrovna včera byl Mark Zuckerberg přes 4 hodiny zpovídán Senátem a o jeho firmě tam toho padlo pramálo pozitivního. Takže představa, že počítače jsou vždycky dobré, je mrtvá. To je určitě významný posun. Ztratil se pocit utopie a nevinnost, na kterých společnosti jako Google nebo Facebook stavěly a zbohatly díky nim. Doteď jsme na ně nahlíželi jako na nevinné, naivní firmy, které dělají vzrušující, dobré věci.
„Don’t be evil,“ znělo motto Googlu…
„Don’t be evil.“ Ta představa, že nejsou jako ostatní obrovské korporace, kterým jde pouze o co největší zisk. Takže s touhle image, na kterou spoléhali, aby získali naši důvěru a aby unikli kritickému pohledu na to, jak vlastně vydělávají peníze, s tím je konec.
Facebook měl trochu méně idealistickou mantru: „Move fast and break things.“ Jeden ze senátorů to na včerejším slyšení vytáhl a Mark Zuckerberg odpověděl „V posledních letech se snažíme spíš řídit mottem ‚Move fast in a stable infrastructure‘“,což mi přišlo dost komické…
Je to celkem směšné. Ale stejně, i když lidi nahlížejí na počítače a tyto systémy daleko kritičtěji, nejsem příliš optimistický v tom, že se ohledně fungování těchto firem něco změní. Protože o sběr dat jde vlastně až v druhé řadě. V první řadě jde o moc.
„Pokud si koupím Ford a ten nejezdí dobře, můžu si koupit Chevrolet. Pokud mě štve Facebook, je nějaká podobná služba, ke které můžu přejít?“ ptal se v úterý šéfa Facebooku Marka Zuckerberga senátor Lindsey Graham. „Máte monopol?“ dotíral dál po několika vyhýbavých odpovědích. „Mně to tak rozhodně nepřipadá,“ uhnul nakonec Zuckerberg a sálem se rozezněl smích. Takových momentů bohužel bylo během Zuckerbergova slyšení před senátní komisí zoufale málo.
Sledování je trochu zatěžkané slovo ve vztahu k soukromí. Je na něj navěšeno mnoho významů a myslím, že je dobré se nad tím zamyslet. Lidé jsou sociální tvorové. Používáme sociální media a snadno se na nich stáváme závislými, protože se rádi socializujeme, rádi postujeme věci, rádi se ostatním ukazujeme. Když jdeš po ulici, taky nemáš žádné soukromí. Lidé se neustále sledují. Takže sledování samo o sobě není nutně problém. Jde o moc, která umožňuje využít sledování a poskytuje výhodu nad ostatními lidmi, firmami atd. Ve slyšení před senátním výborem se minulý týden nemluvilo o moci Facebooku jakožto korporace…
… v jeden moment to zmínil senátor Lindsey Graham. Zeptal se Zuckerberga, jestli si myslí, že Facebook je v monopolním postavení. Zuckerberg odvětil, že „nemá ten pocit…“
(Smích) Ne, ale má pravdu. Proč by si tak připadal? Přijde mi komické, jak špatně byl připravený na ty nejzákladnější dotazy. Na tuhle bys přece měl mít lepší odpověď, ne? Nepamatuju si, který senátor to byl, kdo se ptal: „Nevadilo by vám tady veřejně uvést, v jakém hotelu jste včera spal?“ A Zuckerberg úplně ztuhnul a neměl potuchy, co říct.
Přitom bylo úplně zřejmé, co má odpovědět: Samozřejmě by mu vadilo tohle veřejně říct, ale lidé přece poskytují tento druh soukromých informací nejenom Facebooku, ale sami od sebe i mnoha jiným firmám. Vaše banka ví, v jakém hotelu spíte, a tak dále. Mohl otázku rozšířit a mluvit i o jiných společnostech, které dělají to samé a my jim bez pochyb věříme, protože jsme jejich zákazníci a je v jejich zájmu nás chránit. Ale on vůbec netušil, co říct, což je vlastně celkem neuvěřitelné, protože musí mít tým tak stovky lidí, který ho na to slyšení musel připravovat.
Chápu váš skepticismus ohledně toho, že se něco může zlepšit. Stejně mi ale přijde, že se teď hodně lidí na velké technologické firmy kriticky soustředí mnohem více než dřív. Překvapilo vás to? Ptám se taky proto, že před pěti lety, když se objevil Snowden, firmy jako Google a Facebook kritice unikly, teď se to evidentně mění. Jak to? Jde jen o Trumpa a Rusko?
Jde hlavně o Trumpa. Rusko je jedna z příčin, kterou vysvětlujeme to, jak mohl vyhrát volby. Facebook se dostal do problémů až kvůli skandálu kolem společnosti Cambridge Analytica a jejích vazeb na kampaň Donalda Trumpa a miliardáře Roberta Mercera.
Takže ano, víc se zajímáme o Facebook, Google, Twitter a jejich zacházení s daty, ale ne proto, že by se někdo ptal, jak obecně škodí společnosti nebo jak velkou moc nad námi mají. Nahlížíme na to velmi úzkou perspektivou: jak toho Trump využil, aby se nechal zvolit a podvedl americké voliče. Je důležité, že datové a obchodní praktiky Facebooku se začínají řešit politicky. Ale důvod, proč se to vůbec začíná řešit, ten proces výrazně ovlivňuje. Jakékoliv řešení, které z něj vzejde, jím bude ovlivněno. Ono to skončí nějakou regulací, tím jsem si jistý.
Spojené státy a politický establishment zažívají hlubokou krizi. Obě politické strany porazil na hlavu jeden z nejméně populárních kandidátů v historii USA. Trump vyřadil všechny své protivníky v republikánských primárkách. Politiky jako Rand Paul a Ted Cruz, jejichž kariéry byly formovány celé desetiletí a do nichž natekly stovky milionů dolarů. Oni měli převzít žezlo. A Trump je rozprášil jako kuželková koule, které se zjevila odnikud. Pak vyřadil Hillary Clinton, která měla být nejkompetentnějším kandidátem v nedávné historii. A demokraté to vůbec nečekali, ani se všemi těmi technologickými kouzly, které měla kampaň Clinton k dispozici.
Trump nevyhrál díky technologiím ani ruskému vměšování, nebyl to Facebook ani Cambdrige Analytica, která svými daty oblbla voliče. Byla to vyprázdněná politika, která ovládá USA už dlouhou dobu. Máme tu nejvyšší úroveň dětské chudoby, co jsme měli za posledních 100 let. Vyšší míru nezaměstnanosti. Dokonce jsme se vrátili do dob takzvaného pozlaceného věku. Nerovnost bohatství je na úrovni, která tu nebyla přes více než století, Američané dříve umírají, opiátová krize devastuje americkou bílou pracující třídu. Je to mnoho problémů a Trump je toho jen symptomem.
Pozlacený věk (Gilded Age) je období americké historie od konce občanské války po začátek 20. století. Období rychlé ekonomické expanze, industrializace, ale také koncentrace bohatství a monopolů. Ke konci pozlaceného věku přispělo Populistické hnutí – hnutí především drobných zemědělců, které sice na prezidentské úrovni nebylo nikdy úspěšné, ale ve velké míře pomohlo do americké politiky vnést téma antimonopolních zákonů.
Ale nikdo se těmito politickými problémy nechce zabývat. Takže se hledají vnější důvody, na které bychom to mohli svalit. Facebook, Cambridge Analytica a ruský vliv je jednou z možností, na co to svést. Proto se na ně lidi zaměřují. Ale jsem rád, že se Facebooku věnuje větší pozornost, a doufám, že z toho vzejde něco dobrého.
Ale problém je, že v USA přemýšlíme o technologiích pouze reakčně. Vyvstane nějaký problém a lidé se začnou soustředit na technologie. Najednou si uvědomíme: „Počkat, počkat. Facebook může ovlivnit volby a pomoct k moci lidem, jako je Trump. Musíme s tím něco udělat.“ Způsoby, kterými technologie ovlivňují společnosti, to neřeší. Je v demokratické společnosti správné, že dovolujeme komunikační technologii, jako je internet, určovat tak velkou část našich životů? Jak se můžeme chopit vývoje těchto technologií a nepřenechávat ho v rukou tržních sil, které se nikomu nezodpovídají?
Tenhle dialog nikdo nevede. Nejradikálnější názory, co padají, v zásadě navrhují rozbití monopolů. Rozbití Facebooku a Googlu. Což je v pořádku. Proti tomu nic nemám. Možná je to správný krok. Ale neřeší to hlubší problémy ohledně role technologií ve společnosti, způsobů, kterými utvářejí společnost, a otázky, zda by demokratický systém neměl mít větší vliv na vývoj těchto technologií. Dává to smysl?
S tzv. pozlaceným věkem, který jste zmiňoval, existuje spousta paralel. V USA vzniklo na konci 19. století Populistické hnutí. Dokážete si představit, že něco podobného propukne dnes, jako protiváha dnešním monopolům?
Nedokážu. Ale máte pravdu: tehdejší existence Populistického hnutí tvoří skvělý kontrast k dnešní politice. Hnutí se snažilo se změnit a porozumět železničnímu a finančnímu systému, které z drobných zemědělců na Středozápadě a pak v Texasu udělaly v podstatě nevolníky, otroky systému. Nebyli otroci podle zákona, ale byli zotročení tím, že nemohli uniknout podmínkám, které na ně uvalily tyto obří monopoly.
Hnutí tvořené z velké části drobnými farmáři se snažilo vymyslet novou Ameriku, předefinovat finanční systém, chtěli nový způsob fungování měny, který by odstranil problémy padající na farmáře kvůli „zlatému standardu“. Založili vlastní družstva, aby narušili moc železničních a bankovních monopolů. Sjednocovali se na základě místních komunit a snažili se vytvořit nový svět, chopit se demokratickými prostředky politického procesu tak, aby fungoval pro ně i pro ostatní Američany.
Nic takového se teď neděje. Hnutí za rozbití monopolů stojí na think-tancích z Washingtonu, DC! Jsou součástí stejné kultury, která je symptomem problémů americké politiky. Všechno vzniká seshora a je to poháněno elitami, nic není skutečně demokratické. Ve Spojených státech nemáme skutečně demokratickou politiku, a proto je pro nás těžké si představit, jak by vypadal opravdu demokratický Facebook, opravdu demokratický internet.
Ve své knize popisujete, že se v německých koncentračních táborech používaly děrné štítky a technologie IBM. To je taky trochu zapomenutá historie, a i když ji někdo zmíní, bývá prezentována jako odchylka v historii technologie, která je vesměs mírumilovná. Jaký je váš náhled na tohle a proč jste navštívil koncentrační tábor Mauthausen nedaleko českých hranic?
Historie počítačů je historií sledování a řízení populace. Počítače jsou stroje, které umožňují zpracovat velké množství čísel – ať už jde o chod vlády, byznysu, železnice, nebo organizaci vylodění v Normandii, vždycky jde o počítání lidí a jejich výtvorů. Tohle se táhne až do pozdního 19. století, kdy Herman Hollerith vynalezl první tabelátor na děrné štítky. Vyvinul ho pro vládu Spojených států, která ho potřebovala na sčítání lidu. Tohle je primární důvod, proč ta technologie vznikla a byla dál vyvíjena.
Schopnosti počítačů se dají využít pro špatné i dobré věci. Když byl v USA prosazen Nový úděl, byl v rámci něho schválen první systém starobního důchodu. Americká vláda spravovala systém pomocí strojů IBM. A to je dobrý důvod. Je přece dobré, že staří lidé mohou v klidu dožít a nehrozí jim chudoba. To je dobré využití sledovacích technologií IBM.
Není to tak dávno, co informační technologie živily vlnu technooptimismu. Posledních dvacet let nás ale dovedlo od kyberutopií až ke stále narůstající fragmentaci internetu. Je budoucnost informační dálnice globální, nebo lokální?
Ale ve stejné době byla stejná technologie použita v nacistickém Německu pro rasové třídění společnosti. Chtěli vydělit německé Židy ze zbytku společnosti. Později byly počítače IBM využívány, aby spravovaly systém otrocké práce, který zabíjel lidi v zájmu Hitlerovy válečné mašinérie. Samotné počítače jsou skutečně neutrální. Způsob, jakým jsou využity nebo zneužity, je odrazem společnosti, která je vyvíjí a používá.
Navštívil jsem tábor Mauthausen v Rakousku, abych si zafixoval, že počítače nejsou nic abstraktního. Nevznáší se někde v cloudu, někde nad politikou a kulturou. Jsou zakořeněné v naší politice a hodnotách. V Mauthausenu byly rané počítače IBM použity pro genocidu. A je důležité na to nezapomínat. Protože i před těmi osmdesáti lety disponovaly počítače touto obrovskou mocí ničit životy.
V dnešní době je počítač v každé řízené střele, v každém dronu. Lidé ví, že se počítače používají jako zbraně a mohou vraždit. O počítači, co máme před sebou – našem Macbooku nebo iPhonu –, ale uvažujeme jinak než o střele Tomahawk, jsou to pro nás dvě rozdílné věci. Nicméně, ve skutečnosti jsou v základě stejné. Procesor je stejný. Satelitní technologie, která střelu propojuje s řídícím centrem, je stejná, jakou používají naše telefony. Je důležité vnímat stinnou stránku historie počítačů, abychom si uvědomili, na co všechno počítače využíváme a co nás čeká v budoucnosti…
… a s touto temnou vizí děkuji za rozhovor!
Poslechněte si rozhovor o historii internetu, počítačích IBM v koncentračních táborech a krizi americké politiky s investigativním novinářem Yashou Levinem.
