Jackie zve do Bílého domu na morbidní truchlohru
Hollywoodskému dramatu chilského artového režiséra Pabla Larraína někteří kritici vyčítají stejné věci, které na něm jiní oceňují – v první řadě je to rozhodnutí jít proti očekáváním. Namísto klasického hollywoodského biopicu o slavné první dámě Jackie Kennedyové totiž Larraín natočil film, který se soustředí jen na události následující po atentátu na Johna F. Kennedyho.
Na celou věc se můžeme podívat i z opačného úhlu pohledu. Jackie by mohla být tíživou klaustrofobní tragédií využívající jednoty místa a času k tomu, aby nám dala naplno pocítit tíhu drastických událostí odehrávajících se tady a teď – něco jako film Guse Van Santa Poslední dny. Jenomže na to Larraín přeci jen využívá příliš mnoho skoků v časoprostoru a neustále rozbíjí bezprostřední události po Kennedyho smrti odskoky jinam – k rozhovoru Jackie s novinářem, který se odehrál týden po atentátu, k televiznímu přenosu prohlídky Bílého domu z roku 1962. V roztříštěné struktuře filmu se rekonstrukce politických souvislostí atentátu střídají se zpovědními rozhovory hlavní postavy nebo se záběry zdrcené Jackie bloudící interiérem Bílého domu. Rozhodnutí jít proti očekáváním tak v tomhle případě možná není projevem odvahy, ale bezradnosti.
Jackie je morbidní, voyeurská a citově vyděračská truchlohra. Film není ani tak o Jackie Kennedyové, ale o oplakávání Johna F. Kennedyho, kterého film představuje pomalu jako křesťanského mučedníka. Kennedy se objeví jen na pár okamžiků, film se ale jeho smrtí zabývá až obsesivně – fyzickými detaily jeho umírání, jeho pitvou a pohřbem. Ze začátku si můžeme myslet, že je to Jackie, kdo je jeho smrtí posedlý, protože právě hlavní hrdinka se na drastické podrobnosti neustále vyptává. Když nás ale film provádí kýčovitě ponurými záběry deštivého a zamlženého hřbitova s desítkami anonymně vyhlížejících bílých křížů, ukazuje nám, jak si Jackie ve sprše smývá z těla krev svého muže, a nakonec nabídne pohled na průstřel Kennedyho hlavy, ukazuje se, že ne Jackie, ale samotný Larraín a jeho tým se vyžívají v krvavých a fyziologických detailech politické vraždy.
Jackie se ve filmu opakovaně prochází interiéry Bílého domu, kde příznačně převažuje bílá barva, na sobě má kontrastní oblečení, které je buď rudé (barva krve), nebo černé (barva smrti). Výstupy Natalie Portmanové jsou v podstatě různými variacemi na úporné potlačování nebo sublimování smutku, který se v některých chvílích nezadržitelně dere na povrch.
Také hudba od Micy Levy (známé pod pseudonymem Micachu) je mnohem méně působivá než její vynikající soundtrack k artové sci-fi Under the Skin. V základu jde o monumentální patetické rekviem, tlumené a ozvláštňované nápaditými aranžemi. Je to přesně ten typ produkce, jenž se dostává do oscarových nominací (což se také Levy povedlo). Okázale emotivní a zároveň sofistikovaná. Nejrozpačitější je pak paradoxně prvek, který bývá kritiky nejvíce vyzdvihován, herecký výkon Natalie Portmanové v titulní roli. Portmanová se snaží s Jackie předvést něco podobného, co udělala Meryl Streepová v Železné lady s Margaret Thatcherovou nebo Naomi Wattsová s Dianou. Pokouší se o totální převtělení, vytvoření co největší iluze, že tvář a osobnost Portmanové mizí a na jejím místě se vynořuje persona Jackie Kennedyové. To je opět přesně ten typ herectví (obvykle masivně podpořeného prací filmových maskérů), který dobře působí na oscarovou akademii.
Portmanová dokáže dobře papouškovat tón hlasu a gesta Kennedyové, ale málokde má příležitost je uplatnit. Na rozdíl od Železné lady, kde Streepová hraje Thatcherovou přesně tak, jak si ji pamatujeme z televize, Larraínův film nám chce ukázat jinou Jackie, než jakou známe z jejích veřejných vystoupení. Jackie má být na pokraji zhroucení, protože právě prožila násilnou smrt svého muže, zároveň však musí obstát před permanentním pohledem veřejnosti. Natalie Portmanová nedokáže tyhle dvě dost komplikované polohy propojit, před kamerou tak připomíná někoho, kdo se snaží tvářit jako kdosi jiný. Výsledek je podivně nelidský, schizofrenní a strojený – hodil by se na něj výraz uncanny valley, jenž se používá pro pocit nepřirozena, jaký v nás vyvolávají roboti, kteří se až příliš podobají lidem.
Podobně působí i celý film. Chce být tíživý, ale je pouze těžkopádný. Má pomalé tempo, neuchopitelnou hlavní hrdinku a není úplně snadné se naladit na jeho pohřební náladu. Působí jako zdlouhavá a úmorná tryzna, která se nezajímá o osudy a povahy portrétovaných historických osobností, ale jen o jejich utrpení.
Hodnocení: 51 %
Jackie
Pablo Larraín, USA/Chile/Francie, 2016, 99 min.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
