Jsou jako deník, ze kterého se nevytrhává. Existují lidé závislí na tetování?

„Myslím, že závislá nejsem, protože bych asi nijak netrpěla, kdybych se už nemohla tetovat. Ale vadilo by mi, kdybych si nemohla dodělat rozdělaný tetování,“ zamýšlí se Arza nad otázkou, jestli by svůj vztah ke zdobení těla popsala jako závislost. Tetování je pro ni prací s tělem, něco, co tělo nenávratně mění. „Když už jednou začneš takhle přemýšlet, tak v tom přirozeně pokračuješ. Taky tě inspirujou a ponoukaj ostatní. Dneska je to móda,“ říká Arza, která má jako recepční v tetovacím studiu o trendech nejlepší přehled.

Nejde jen o dojmy, počet potetovaných stále roste. Kérky už dávno nejsou společenským stigmatem, podle výzkumu z roku 2017 má tetování 40 % Američanů a dalších 19 % o něm uvažuje. V Česku může být číslo podobné, stačí se projít v létě po koupališti a pozorně se dívat. Už před sedmi lety utratili Češi za tetování 315 milionů korun. Britský psycholog Viren Swami by ale zdobení těla za klasickou závislost neoznačil. „Závislost je poměrně široký pojem. Můžete se tak stát závislými třeba na bolesti nebo obdivu, který u ostatních vaše kérky vzbuzují.“

„Baví mě samotnej moment toho tetování. Je to taková příjemná věc, trocha bolesti, trocha krve. Líbí se mi, že mám na sobě něco trvalýho, stopy, který tělo nabírá v průběhu života,“ říká Robert|foto: Barbora Linková

Termín závislost by nepoužil ani profesionální tatér Kubo. „Určitě to s tím má ale něco společného. Stalo se mi hodněkrát, že zákazník s první kérkou mi už při odchodu říkal, že by si teda asi nechal udělat další.“ Pro někoho může být důležitým prvkem překonávání bolesti, samotný proces vzniku kérky vnímají někteří lidé jako rituál. „Baví mě samotnej moment toho tetování. Je to taková příjemná věc, trocha bolesti, trocha krve. Líbí se mi, že mám na sobě něco trvalýho, stopy, který tělo nabírá v průběhu života,“ říká Robert, který má přes 20 tetování. „Některý symbolizujou určitou éru nebo zkušenost, některý jsou jenom čistě dekorativní kousky. Některý byly naplánovaný, jiný vznikly úplně spontánně, když jsem třeba přišel na nějakou akci.“

Podobná motivace vede k dalším a dalším tetováním i Lenku. První jí udělal v šestnácti tatínek jejího kamaráda v dětským pokojíčku, od té doby jí přibylo několik desítek dalších kérek. „Je to takový deníkový zapisování mojí historie. Zaznamenávám si tak životní fáze a lidi, který prošli mým životem. Teď už v něm třeba nejsou, ale tehdy byli důležitý.“ Lenka přiznává, že může jít o nějakou formu závislosti. „Asi to u mě je tak, jak se říká – že u jednoho většinou nezůstane. Tak nezůstalo, no.“

„Určitě to s tím má ale něco společného. Stalo se mi hodněkrát, že zákazník s první kérkou mi už při odchodu říkal, že by si teda asi nechal udělat další.“|foto: Hell.cz

I přesto jsou ale mezi námi tací, kteří mají skutečně jen jeden kousek a další neplánují. „Potetovala jsem se spontánně, takže byl pro mě důležitej spíš ten zážitek. Nejsem člověk, kterej by měl tendence být na něčem závislej, takže mě to už nijak zvlášť nezajímá,“ vysvětluje Tereza. „Občas mě nějakej další motiv napadne, ale pak vlastně nevím proč a kam. Chybí v tom vášeň pro tu věc.“

Viren Swami tvrdí, že osobnosti lidí, kteří mají více tetování, a těch, kteří mají jen jedno nebo žádné, se nijak neliší. Podle jeho studie z roku 2012 je mezi potetovanými více extrovertů a lidí toužících po jedinečnosti, ale jde jen o velmi malý rozdíl. Neexistuje prý ani jeden konkrétní vysledovatelný důvod, proč je pro tolik lidí zdobení těla svým způsobem návykové. Vysvětlit ho nedokážou ani sami „závislí“, bez rozmýšlení se ale většinou shodnou, že další kérky jsou pro ně samozřejmostí. „Většinou si nechám udělat tak dvě tetování do roka. Pak jsem pár měsíců saturovanej a potom si začínám říkat, že vlastně tady mám ještě místo, tohle je zajímavej motiv…,“ přiznává Robert. „Nedokážu si představit, že bych už nešla. Teď mě sice nic nepálí, ale určitě mám v plánu v tom pokračovat,“ doplňuje ho Lenka.

Neexistuje prý ani jeden konkrétní vysledovatelný důvod, proč je pro tolik lidí zdobení těla svým způsobem návykové. Vysvětlit ho nedokážou ani sami „závislí“, bez rozmýšlení se ale většinou shodnou, že další kérky jsou pro ně samozřejmostí|foto: Barbora Linková