Jsou Swans mrtví?
Musím se přiznat, že na The Seer to Michaelu Girovi věřím o dost méně než na předchozím albu znovuobnovených Swans nazvaném My Father Will Guide Me Up The Rope To The Sky.
Někdejší avatar urputného vzteku a nekompromisnosti obnovil skupinu, s níž svou tvrdou hlavou vymlátil díru do světa poté, co ji se slovy „Swans Are Dead“ uložil k třináctiletému spánku a stal se Andělem světla. A na troskách své skupiny Angels Of Light v roce 2010 postavil nové Swans.
Úspěch byl alespoň zpočátku zaručený – málokdo má ve světě temné rockové nekompromisnosti tak výsadní postavení jako právě Swans. Začínali před 30 lety coby součást newyorské scény no wave bok po boku Lydii Lunch, Sonic Youth, Ikue Mori i Glennu Brancovi. Scéna no wave toužila vzít si z rocku punkovou agresivitu a zároveň se neutíkat k hudebním strukturám rock‘n‘rollu 50. let. Naopak – chtěla rock‘n‘roll chytit, podříznout, zavěsit hlavou dolů, vyvrhnout a zbourat. Michael Gira začínal jako baskytarista, prý proto, že měla méně strun než kytara. Podle svých vlastních slov si na hmatníku baskytary vymýšlel vlastní akordy a ty pak se vší vervou donekonečna opakoval – pro vyjádření jeho vzteku a frustrací stačil jeden akord a rytmus na písničku.
Swans hráli pekelně nahlas a umanutě. Jejich hudba byla očesána na samou dřeň takovým způsobem, že tříakordový punk byl proti ní jazzrockovým zurčením konzervatoristů. Hráli vlastně jenom kila, jako kdyby zatloukali hřebíky. Girovy verbalizované frustrace našly animu v osobě Jarboe, která destruktivní kráse labutí přidala ženský element.
Víra v sílu nekonečné repetice Swans neopustila, ani když ztichli a do své hudby přijali elementy folku. Z Michaela Giry se stal tak trochu caveovský bard, a když se Swans v roce 1997 rozloučili dvojalbem Soundtracks For The Blind, stal se písničkářem v čele Angels Of Light.
Nové album Swans The Seer, které vyjde 28. srpna, podle Girových slov „vznikalo 30 let. Kulminují na něm všechna předchozí alba Swans i veškerá ostatní hudba, kterou jsem udělal, ke které jsem se připletl a kterou jsem si představoval. Písničky vznikly na akustické kytaře, poté je mí přátelé obalili masem. Nakonec byly všechny písně mučeny a sváděny ve studiu a nyní je čeká další násilné krmení nebo kanibalismus, protože se je chystáme hrát živě.“ Zdá se, že s perspektivou živého předvedení Gira album tvořil.
2CD The Seer trvá více než dvě hodiny a jeho titulní skladba má 32 minut. Svědkové nedávných vystoupení Swans si jistě vzpomenou na čtyřicetiminutové úvodní číslo, zde jako by Gira chtěl atmosféru koncertů zachytit již ve studiu. Problém je, že v tak velké stopáži album ztrácí jistotu a vynikající okamžiky jsou, asi aby se vzájemně nepoškrábaly, prokládány tlustými vrstvami vaty. Album začíná nejlepší písní Lunacy, v níž Gira a spol. ukážou, že monumentální dílo nemusí trvat více než šest minut, poté nás čeká několik čtvrthodinek na kvalitativním tobogánu.
Jinde na albu překvapivě zní zpěv bývalé členky Jarboe a Karen O z Yeah Yeah Yeahs, která si v exkluzivních hostovačkách vysloveně libuje – loni zapěla třeba na albu Davida Lynche. S elektronikou to mají Gira a spol. ale o dost hůř než s ženskými – do jejich zvukového světa se příliš nehodí a zbytečně jej zjemňuje. V několika okamžicích alba jsem měl pocit, že poslouchám Legendary Pink Dots, které sice miluji, nikdy bych ale nečekal, že uslyším jejich nechtěný revival z alba Swans.
Co je na tomto kolosu ale nejbizarnější, je způsob propagace. Chápu, že doba je zlá a internet hubí nezávislé vydavatele, Michael Gira by ale coby autor alb Greed a Holy Money měl být opatrnější na to, jak nakládá s vlastním odkazem. Vydat před řadovým albem část materiálu v rámci sběratelské edice obsahující tolik obrázků, kolik si zaplatíte, a za 300 dolarů nabízet spoluúčast na tvorbě jedné skladby zavání sebeparodií. Chápu i to, že první polovina 80. let musela poté, co se vzedmula tvůrčí vlna undergroundu a nezávislých labelů, ve srovnání s internetovým dneškem působit jako ráj, nemůžu si ale pomoct: Swans are dead.
Swans – The Seer (Young God, 2012)
