Karanténa Zuzany Fuksové V: Kombucha, trdelník, rodokmeny. A čekání na to, až něco zažijeme

Uvědomuji si, že neprožívání přítomnosti je opovrženíhodné, ale já už prostě chci na pedikúru. Před spaním, jako každý den, sjedu online zpravodajství o koroně, ale už s menší vervou – z hodiny se stává spíš dvacetiminutovka a opravdu už po nocích nepíšu na Facebook zprávy ministryni financí. Mimochodem, ona, respektive její tým mi hbitě odpověděl. A to ji mám ráda asi jako electroswing – tedy nemám.

Se zvyšujícími se teplotami a poměrně nízkou smrtností začínají lidi působit, že jim je to víc a víc šumák. V parku před domem má někdo party s hlasitým poslechem skupiny Roxette. Prarodiče se domáhají vnoučat, už se jím stýská. Můj táta už zdá se neví, jaké resty by ještě splnil – dodělává rodokmen a už i digitalizoval rodinné videokazety. Sestra nemůže chodit na vysokou ani na brigády, tak v garsonce vyrábí kombuchu, pěstuje hlívu a peče kváskový chleba. Už je skoro ostuda chleba trapně kupovat. Jedna z FB přítelkyň dokonce doma zmatlala trdelník, za který by se nemusel stydět ani stánek na Václaváku.

S kamarádkami hledáme cool roušky, když už to musíme nosit. Plenka a utěrka ze švédského řetězce přešitá na roušku už je passé. Mám ambici cvičit jógu, ale o půlnoci jsem už schopná jen si pustit hlas jogínky k dodělávání pracovních restů a otírání hořčice rozmazané na nábytku. Abych nezapomněla – zítra vyzvedávám mamce doktorce štít a její sestře ochranný štít z 3D tiskárny, který mi zdarma slíbil nějaký pán ze Znojma. Přemek Podlaha se jistě vzrušením obrací v hrobě, když vidí všechny ty autory zlepšováků – roušek z podprsenek a štítů z PET lahví.