Když člověk počká, zahrada se mu odmění, říká krajinářská architektka Eva Wagnerová
Zahrada potřebuje čas. Rostliny si musí zvyknout na nové místo i na sebe navzájem. „Je to, jako když se v jednom domě sejdou cizí lidé, taky si musí zvykat,“ říká krajinářka.
Když se založí nová zahrada, trvá několik let, než sroste s domem a s jeho obyvateli. „Pak už nejste na zahradě, ale v zahradě. Když jste na zahradě, jste jakoby na ploše a jste tam jediný vertikální prvek. Když jste v zahradě, tak vás rostliny obklopí,“ říká Eva Wagnerová. Právě takové zahrady, které dům a jeho majitele přijmou, jsou jejím cílem. Mluvili jsme o tom v zahradě, které je už 12 let.
Eva Wagnerová pracuje jako zahradní a krajinářská architektka už od 90. let a navrhuje soukromé zahrady, ale i parky, revitalizace lomů a další velké plochy. K jejím nejnovějším realizacím patří park Zdeňka Kopala v Litomyšli, který zároveň chrání město před záplavami. Dřív se ze svahu na okraji města valila při deštích voda a hlína, teď je zachytává zvlněný terén parku. Je to nové řešení: „Na začátku jsme se hodně báli. Nikde nebyl žádný podobný projekt, nebylo to vyzkoušené,“ říká Eva Wagnerová. Poprvé park zažil velké deště loni v září. Jak to dopadlo?
Eva Wagnerová navrhuje výsadby stromů, které nikdy neuvidí v plné velikosti. Nevadí jí to? „To je úděl zahradníka, že když něco vysadí, nedočká se toho,“ říká.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
