Když je dceři úzko, volá mně. Jaký vztah s dětmi mají tátové, kteří byli doma v devadesátkách?

„Musel jsem si odnést žádost na školský úřad. Když jsem ji pokládal, řekl jsem: ‚Tady je žádost na mateřskou dovolenou.‘ Pracovník řekl jenom: ‚To si snad s tou učitelkou vyřídíte sami, ne?‘ ‚Ne, to jsem já,‘“ vypráví Jindřich Dudziak, který v roce 1996 opustil pozici ředitele školy a šel se starat o svou druhou dceru Jindřišku. Jeho žena vyráběla keramiku a její byznys zrovna zažíval veliké úspěchy. Petr Friedl odešel domů za dcerou v roce 1999, když se jeho manželka po prvorozeném synovi už chtěla vrátit do práce. „Při debatě o druhém dítěti jsem to slíbil. Nebyl jsem zaměstnanec, ale na volné noze, takže to bylo jednodušší,“ říká Petr, který se živil jako animátor. „Já celý život dělám pro děti, děti mě baví. Stejně jsem byl vždycky víc máma než táta. Neměl jsem s tím vůbec žádný problém.“ 

Čtěte také

Otec tří holčiček v Automatkách: rodičovskou by si měl vyzkoušet každý

S předsudky se prototátové Jindřich a Petr prý nesetkali. Jednoho nepustili mezi maminky na plavání s dětmi, druhému se občas smáli kamarádi v šatně na fotbale. Své role nicméně zvládali dobře a hlavně s radostí. Na otázku, zda jim život v domácnosti pomohl v partnerském vztahu, ale odpovídají negativně. Oba jsou dnes rozvedení. „Později jsem dělal závažné chyby,“ přiznává Jindřich, podle kterého je sice úsek, kdy byl doma s dítětem důležitý, ale pozdější chyby se vrátit nedají. A co vliv na děti, dnes už dospělé? „Táňa je taková tatínkova. V roce a půl už děti začínají vnímat. Kdo je s nimi, toho vnímají nejvíc,“ domnívá se Petr, který svou dceru měl v péči i po rozchodu. „Když je Táně ouzko, myslím, že první telefon, který vytáčí, jsem já.“