Ke křesťanství patří i politika a konflikty, říkají pro Hergot! němečtí teologové

Na začátku bych se rád zeptal, co je vlastně Institut pro teologii a politiku. Můžete ho představit a říct, jakou práci děláte?

Julia: Institut pro teologii a politiku existuje v Münsteru už 25 let. Práci, kterou zde děláme, lze v krátkosti popsat asi tak, že se pohybujeme na hraně mezi církví a sociálním hnutím. Jsme tedy teoložky a teologové, hodně se ale zabýváme tím, jak funguje sociální změna a jak posunout společnost k větší spravedlnosti, svobody a rovnosti. To je naše perspektiva. Velmi důležitá je pro nás latinskoamerická teologie osvobození, která nás stále znovu inspiruje. Právě v této tradici jde totiž o nasazení křesťanů a křesťanek proti útlaku a nespravedlivým strukturám a my se tyto důrazy snažíme přenést do evropského kontextu.

Jaké konkrétní věci Institut dělá?

Julia: Za prvé děláme teologickou a teoretickou práci, připravujeme tedy publikace, vydáváme knihy, píšeme články, organizujeme přednášky, konference a letní školy. Také spolupracujeme se sociálním hnutím a působíme také přímo uvnitř něj. Například v hnutí za klimatickou spravedlnost, ale také v podpoře uprchlíků, kteří přicházejí do Německa. V oblasti migrace a uprchlictví se zabýváme hodně církevní azylem a poradenstvím farnostem a církevním společenstvím, které se v něm angažují. To je pro nás v současnosti stěžejní.

Institut se jmenuje pro teologii a politiku. Co to znamená spojovat náboženství a politiku? Není to nebezpečné, míchat tyto dvě věci dohromady?

Benedikt: To je jedno ze základních přesvědčení teologie osvobození, že teologie nemůže být nepolitická, protože se vždy nachází v určitých společenských a dějinných souvislostech a je provozována vždy z určitých pozic. Může existovat politicky nevědomá, ale nikoli nepolitická teologie. Myslíme si, že křesťanské a židovské teologie je vlastní perspektiva, která dává prostor pohledu utlačovaných a ten spojuje s perspektivou plného života pro všechny. Tento typ stranickosti je pro židovsko-křesťanskou tradici centrální.

Julia: Ještě bych ráda dodala něco k otázce, jestli to není nebezpečné. Podle mně je to nebezpečné tehdy, když člověk nereflektuje, jakou roli teologie a politika hrají a proto je to také důležitý úkol, ptát se na čí straně teologie stoji a co to pro společnost znamená.

Julia Lis a Benedikt Kern|foto:Matěj Schneider, Český rozhlas

Benedikt: Ano, a když mluvíme o politice, tak ji ani tolik nechápeme jako administrativní nebo parlamentní politiku, ale spíše jako pojem, který zahrnuje celou společnost. V takto pojaté politice jde o otázky, jak společnost utvářet nebo kudy vedou konfliktní linie uvnitř společnosti. Takové pojetí politiky zahrnuje všechny oblasti života.

Benedikte, ty se hodně věnuješ už zmíněnému církevnímu azylu. Spolupracuješ také s církvemi a konkrétními farnostmi. Můžeš vysvětlit, jak to funguje a co je vlastně náplní tvé práce?

Benedikt: Na začátek základní věci k církevnímu azylu: Církevní azyl vznikl v osmdesátých letech v Německu, i když se vyskytoval i v jiných zemích. Sbory a farnosti si řekly: z důvodů svědomí jsme se rozhodly, že u sebe přijmeme lidi, kteří jsou akutně ohrožení deportací. Provedeme tím také vědomě porušení zákona. Církevní azyl tedy není legální instituce, ale praxe občanské neposlušnosti. Kromě Německa to funguje podobně v Severní Americe v tzv. Sanctuary Movement. 

To je tedy ten základ. Církevní azyl není v Německu zakotven v zákoně. Neexistuje žádný zvláštní klauzule pro církve, která by jim poskytovala výjimečná privilegia pro církevní azyl, ale je to praxe, která vyrostla zdola a které také zdola rozumíme a týká se především lidí, kteří jsou v případě deportace ohroženi na životě nebo vystaveni nelidským podmínkám. 

Církevní azyl není legální, jde o občanská neposlušnost|foto:Pabak Sarkar, CC BY 2.0

S migrací se – i když často velmi zjednodušeně a někdy i zbytečně - spojuje otázka islámu. S ním souvisí má další otázka. Je v islámu něco jako teologie osvobození? Máte v tomhle ohledu nějaké islámské teologické partnery, se kterými spolupracujete?

Benedikt: V islámu bylo vždycky přítomné něco, co lze nazvat disidentskými proudy. Něco, co se vždy pohybovalo na okraji imperiální a mocenské formy religiozity. My spolupracujeme Kacemem Gharbim, s islámským teologem osvobození z Tuniska. Ten se zabývá především otázkou, jak se rozvíjela teologie osvobození v raných islámských textech, které lze přiřadit především k tradici mystiky, ale jde také o modlitební texty. Vidí zde určitou paralelu k tomu, jak v křesťanství docházelo v určitých momentech k posunu perspektivy od náboženské instituce stranící vládnoucím k otázce, jak vlastně lze společnost měnit odspodu a jak nastolit osvobodivý proces, ve kterém budou mít všichni rovná práva, ve kterém bude položena jinak otázka ekonomie. Kacem Gharbi ve své práci ukazuje, že tato tradice tu vždy byla, i když byla vždy také potlačována. To je i případ dneška.

Teologie osvobození v islámu je dnes velmi marginalizovaným proudem, který má své místo především v akademickém prostředí. Tam jsou lidé, kteří v této oblasti bádají a píšou o tom texty. Takové snahy jsou v Jižní Africe nebo v Íránu. Otázka, jak propojit tyto snahy se společenským hnutím je zde položená trochu jinak. V křesťanském kontextu už předcházela teologii osvobození osvobodivá praxe v Latinské Americe. V islámu je to tedy teď spíš naopak. Jsou tu lidé, kteří se na teoretické rovině vyrovnávají s tím, jakou může hrát náboženství roli v úsilí o osvobození a spravedlnost. Chybí ale základní hnutí, které tyto myšlenky ponese a které je zakotví. Kacem Gharbi např. byl sám velmi aktivní v Tunisku v rámci arabského jara, ale ukázalo se, že progresivní politické síly jsou spíše sekulární a spolupráce byla dost obtížná, protože ti lidé o islámu nechtěli nic slyšet a vyčítali mu, že islám instrumentalizuje. Je to tedy důležité téma, které chceme také podporovat, ale zatím je jasně vidět, že v islámu je ještě okrajovější než v křesťanství.

Změňme trochu téma. Když se mluví o křesťanství a sociální spravedlnosti, nelze vynechat papeže Františka, který se v poslední době stal velkým symbolem těchto důrazů. Julie, ty jsi se s ním dokonce setkala. Je to tak?

Julia: Ano, byli jsme s naším institutem v minulém roce pozváni na světové setkání sociálních hnutí v Římě. To je velmi zajímavá věc, protože jde o setkání sociálních hnutí z celého světa. Setkají se tu např. zástupci kurdského hnutí, lidé z Latinské Ameriky i lidi z Evropy. Napínavé je už to, že se vůbec takové setkání odehrává. Že se papež nesetkává jen s politiky a prominenty, ale že má také zájem na tom setkat se s lidmi, kteří se angažují v hnutí zdola a zkouší pracovat tam. Vytváří se navíc prostor, aby se tito lidé mohli setkat vzájemně. Nešlo tedy o pouhé setkání s papežem, ale také o setkání těchto hnutí navzájem a o možnost na mezinárodní bázi diskutovat o tom, jak chceme vlastně změnit svět, kde jsou problémy, kde jsou východiska. Velmi důležité a působivé byly také projevy, které papež František přednesl a ve kterých dal zřetelně najevo, co ty současné problémy jsou – tedy nespravedlivé ekonomické a politické struktury ve světě – a také to, že věří, že hnutí organizované zespodu může přispět rozhodujícím způsobem k zásadní, nebo jako on říká vykupující, změně.

Logo|foto:Český rozhlas

Dalším velkým tématem sociálních hnutí, které jste zmínili, je změna klimatu a úsilí o tzv. klimatickou spravedlnost. Institut pro teologii a politiku se podílí také na tomto hnutí. Můžete k tomu říct něco víc?

Benedikt: V Německu je to tak, že většina produkce elektřiny pochází stále z hnědého uhlí. Jde tedy o nejšpinavější způsob, jak vytvořit elektřinu, pokud teď odhlédneme od otázky jaderné energetiky. V posledních deseti letech se v Německu rozvinulo klimatické hnutí, které byl zpočátku marginální, ale teď stoupá na síle a stává se mezinárodním. Dochází k velkým protestním akcím a to především pod značkou „Ende Gelände“, kde jde zcela konkrétně o to, blokovat infrastrukturu a v masových akcích občanské neposlušnosti jasně ukázat, že tato forma výroby elektřiny se musí ukončit a že je k tomu třeba také sociální a ekonomické změny, tedy jít k samotným kořenům problému. Každý rok se tedy uskutečňují velké protestní dny, kterých se účastní tisíce lidí.

My jako Institut nebo jako teologové osvobození chápeme svou pozici v účasti na tomto hnutí, ale také v mobilizaci křesťanů a křesťanek. Současně ale také chceme nabídnout reflexi tohoto problému zakotvenou v naší teologické tradici. V posledním roce jsme např. dali dohromady výzvu, ve které jsme se zcela explicitně odvolávali také na papežovu sociální encykliku Laudato sii. Změna klimatu není jen problémem životního prostředí, ale dopadá nejvíce na ty, kteří se z globálního hlediska nacházejí v té nejprekérnější životní situaci. Masivní vliv má také jako příčina migrace. Tohle jsme se snažili udržet pohromadě jako jedno téma.

Julia: A když už jsme mluvili o papeži Františkovi, je třeba říct, že nás samozřejmě těší, že právě skrze jeho poslední encykliku Laudato sii se nám od něj dostává podpory a to i právě ve snaze řešit ekologické a sociální otázky dohromady. Samozřejmě, že tu práci neděláme proto, že papež říká, abychom ji dělali.  Je to obráceně. Děláme ji, protože jsme přesvědčení, že je nezbytná pro přežití všech lidí. Je to tedy nejen křesťanské, ale obecně lidské téma. Zároveň je ale užitečné, když se nám dostává tak prominentní podpory, jako je ta od papeže Františka.

Hergot!: Arcibiskupská politika

„Naši naději vidím v tom, že nám volby pomohou prosadit umlčovanou většinu,“ kázal krátce před letošními volbami ve Staré Boleslavi kardinál Dominik Duka. „Jen tak naplníme úsilí o demokratickou společnost v demokracii bez přívlastků. Jen tak nebude většina manipulována a ovládána rozmary různých menšin.“ Není zřejmé, kdo má být onou umlčovanou většinou a co přesně jsou ony rozmary menšin. Jisté je, že Dukovo svatováclavské kázání vyvolalo řadu různých reakcí mezi lidmi různého názorového založení.

S aktivismem a politickým angažmá jsou velmi silně spojené konflikty. To je něco, z čeho mají křesťané strach. Jakou roli může hrát právě v těchto politických konfliktech křesťanská víra? 

Benedikt: Především je to tak, že je nám jasné, že jsme stále ve velmi okrajové pozici. A proto je také naše jednání těžké a náročné. Přesto považujeme za důležité, že ty křesťany a křesťanky, kteří to vidí podobně jako my, to může posílit. Proto je také tak důležitá vzdělávací práce, díky které mohou právě v těchto konfliktech jasně vysvětlit svou pozici. Vycházíme také z toho, že určitá konfliktnost hraje v křesťanské politické praxi zcela ústřední roli, protože se staví jasně na určitou pozici, a to právě třeba na stranu těch lidí, kteří jsou deportováni nebo proti energetickým koncernům, které provozují výprodej našeho klimatu. Stát se v takových konfliktech patrnými a být vidět je často těžké, ale podle nás také nezbytné, protože jsme přesvědčení, že změna přichází zdola. Je potřeba, abychom se organizovali a spojovali dohromady, a role církve přitom může být i v tom, že disponuje společenskou síti, infrastrukturou sborů a farností, ale také určitými argumenty ze své teologické tradice.

Julia: Myslím si, že z perspektivy křesťanské tradice je třeba říct, že konfliktnost má také zcela zásadní spirituální dimenzi. Je to také spirituální otázka. Vzít vážně biblickou tradici a lidi, o kterých se zde stále dokola mluví, tedy ty, kteří se nasadili pro spravedlnost, ty kteří povstali a kritizovali nespravedlnost, tedy především proroky a prorokyně Starého zákona a pak samozřejmě také hnutí kolem Ježíše. U Ježíše samotného si stále znovu všímáme toho, že zásadní kritika stávajících poměrů vede ke konfliktům. Uvědomit si tuto skutečnost může být zásadním příspěvkem křesťanské spirituality k tomu, abychom dokázali tyto konflikty přestát. Abychom si uvědomili, že nejsou něčím náhodným, pouze něčím neharmonickým a rušivým, ale že má určitý význam do těchto konfliktů vstoupit a zasadit se o změnu světa, o spravedlnost pro všechny. To je, myslím, perspektiva víry nebo spirituální perspektiva, ze které lze nahlížet na tuto formu konfliktů.