Letní přemítání nad ještěřím a mateřským mozkem

Stejně jako planeta Země, i naše mozky mají své geologické vrstvy. Nesou v sobě otisky strategií přežití našich předků při adaptaci na měnící se životní prostředí. Vývojové zlomy neprobíhají v mozku jen v evolučním měřítku, ale taky v průběhu našeho života – zásadní proměnou projde náš mozek v období adolescence, když se z nás stanou rodiče (zejména matky – angličtina má pro tento přerod skvělý pojem matrescence) a znovu pak ke sklonku našeho života.

Anna Kárníková|foto:Tereza Kunderová, Český rozhlas

Nejstarší vrstvou našeho mozku je systém zodpovědný za funkce nutné pro holé přežití – jídlo, reprodukci a základní reakce na vnější podněty (tzv. fight or flight). Nazývá se často mozkem ještěřím kvůli jeho podobnosti s mozky našich předchůdců na této planetě. Jak se měnily nároky na přežití a naše interakce s prostředím byla stále komplexnější, vyvíjel se i náš mozek. Při pohledu na výzvy spojené s antropocénem, tedy věkem, kdy lidstvo ovlivňuje planetu jako celek a reálně mění její fungování, mám neodbytný dojem, že jsme uvízli na úrovni primitivních reakcí.

Problémy, kterým jako společnosti nyní čelíme, jsou totiž pro naši mysl těžkým oříškem – odehrávají se v jiných měřítkách, než ve kterých jsme svou původní schopnost reakce pilovali – přicházejí příliš pozvolna na to, abychom na ně mohli reagovat (tak vzniká ta pověstná žába v hrnci), příčiny a následky jsou rozložené v čase tak, že dalece přesahují naše komunity a naše vlastní životy. Klimatická změna vyžaduje empatii a solidaritu planetárního rozměru, my ji ale nejsme schopni často ani v nejbližší rodině.

Čtěte také

Sázení stromů jako neurotický tik provinilé civilizace. Příroda to umí levněji a lépe

Mozek člověka 21. století by musel mít úplně jinou schopnost vnímat své existenční propojení se vším živým na téhle planetě, pochopit dopady své činnosti na lidi, co jsou daleko místem i časem, reagovat na náznaky a modely, na cizí neštěstí, a ne až na drastické události na vlastním prahu. Mozek je ale zároveň neuvěřitelně plastický a schopen zásadních proměn – například rodičovství doslova zmenší a deaktivuje ty části mozku, skrze které se zabýváme jen sami sebou, aby evolučně udělalo z člověka lepšího rodiče, tedy rodiče, který nezištně pečuje o svého potomka i na úkor sebe sama, svého pohodlí a záměru.

Existuje nějaká cesta, jak by mohl náš mozek dozrát pro nároky 21. století a z nás by se stali lepší obyvatelé planety Země? Nemáme reálně čas čekat na evoluci a musíme proto uvažovat o jiných cestách, jak naše vnímání adaptovat na novou klimatickou realitu a jako civilizace přežít. Může jich být celá řada – jdou ale velmi nad rámec toho, co si zatím představujeme pod klimatickými politikami. Zaměřit se na vzdělávání nejmenších a učit se z jejich nepředsudečnosti, využít psychedelika k rozšíření vědomí naší propojenosti a závislosti na lidech i přírodě, pracovat se spiritualitou, která otevírá cestu k větší solidaritě nebo propojení s přírodou. Ne nadarmo je „Mama Gaia“ (matka Země) podle amerického spisovatele Robinsona spojením, které je srozumitelné všem lidem na světě.

Sedím na gauči v bytě v centru rozpálené Prahy a kojím svou čerstvě narozenou dceru. Jsme propojené mlékem a potem z horka. Myslím na všechny matky na celém světě, které zrovna kojí své děti, ať je kolem válka, sucho nebo hlad. Jsem najednou na všech místech na světě zároveň, napojená na všechny rodiče a brečím pro všechny, kteří nemohou pečovat o své dítě tak, jak by si přáli.

Poslechněte si komentář Anny Kárníkové.