Margo v Czechingu 2019: Hudebník není jako ostrov, je třeba řešit i kontext

27. květen 2019

Zpěvačka a skladatelka Aneta Martínková alias Margo se objevila na konci minulého roku se sebevědomou deskou s vyčerpávajícím názvem First I Thought Everyone’s Staring at Me but Then I Realized Nobody Cared – All the Creatures I Met Sitting on the Back Seat and How to Deal with What I’ve Learnt. Společně s dalšími nominovanými v soutěži Czeching 2019 se představí 22. června na stagei Radia Wave na festivalu Metronome.

I jednotlivé skladby s ještě delšími tituly naznačují největší sílu debutové desky, a to hlavně umění přetavit životní příběhy v silné hudební výpovědi, kterým se vyplatí pozorně naslouchat. S Margo, která je nominovaná v letošním Czechingu, jsme se na Nuselských schodech bavili o jejích hudebních inspiracích, významu kontextu v hudbě a jejích koncertních vizích.

Profil hudebního projektu Margo a další informace o Czechingu 2019 najdete zde.

Na první pohled člověka překvapí názvy tvých skladeb. Proč jsou tak dlouhé?

Psaní písniček je pro mě jednak prostor, kde se snažím neklást si žádná omezení a opravdu říct to, co chci říct – jakkoliv je moje tvorba tradiční a splňuje tradiční parametry písňové tvorby. Názvy jsou tak dlouhé kvůli tomu, že každá písnička se váže k specifické situaci, o které píšu, a jasnému sdělení, které jsem do ní chtěla dát. Chtěla jsem to dostat k posluchačům co nejvíc, protože jsem do toho dávala hodně osobního vkladu. Možná kdybych měla lepší textařství, tak nebudu mít potřebu dělat tak dlouhé názvy, to se třeba časem změní, ale hlavně jsem chtěla, aby bylo naprosto jasné, o čem to je.

V čem tvoji tvorbu ovlivnilo studium hudby v USA?

Asi už jenom to, že celý vzdělávací systém je tam nastavený víc individualisticky. Neříkám, že uvažovat nad vším individuálně je spásné řešení, ale myslím si, že mého vyučujícího mnohem víc než celkové srovnávání ve třídě zajímalo to, co chci dělat já. Snažil se mě vést k tomu, abych se vyjadřovala specificky, a místo toho, aby třídu nějak průměroval, se ze mě snažil dostat to, co ve mně opravdu je. Oproti tomuhle je u nás výuka hudby zaměřená hodně technicky a vůbec neřeší uvažování nad celospolečenským kontextem – nad tím, jak se hudba vyvíjí v současnosti. S tímhle jsme tam pracovali mnohem víc, četli jsme eseje o audiokultuře, třeba od Briana Ena, nebo texty italských futuristů a museli jsme přemýšlet nad tím, co to znamená a proč současná hudba zní, tak jak zní. Právě tohle mi otevřelo oči a dalo nový pohled na hudbu, kterou chci dělat. Hodně mi to rozvázalo ruce a dalo úhel pohledu, který je pro skládání hudby potřebný.

Studovala jsi zpěv na hudební konzervatoři, vnímáš to ve světě populární hudby jako přednost? 

Technická stránka věci je pro skládání samozřejmě důležitá. Sama mám úplně jiný prožitek ze zpívání, když se mi to povede dobře a vím, že všechno zní, tak jak má. Ale ve výuce mi strašně chybí akcent právě na to další. Není to jen o tom, jak vysoko nebo dobře někdo zazpívá. Hudebník není ostrov – je součástí společnosti, která se nějak otiskuje do něj a on se může otiskovat do ní. Na to se úplně zapomíná. A to mi přijde hrozně špatně. Myslím si, že je škoda, že kvůli tomu, že se na tohle zapomíná, tak to může úplně odradit velkou spoustu talentovaných lidí. Potom zbývají jenom dva světy – tzv. vzdělaných a samouků. A to je problém.

Jak vznikaly tvoje texty?

Vždycky jsem nejdřív měla nějaký úryvek nebo motiv, který mě v určité situaci napadl. Inspirovaly mě zážitky, které mi připadaly něčím bizarní, náhodné, ale pro mě osobně dobře vypovídaly o situaci, která se děje ve světě, nebo hovořily o fenoménu, o kterém něco čtu. A já měla pocit, že jsem ji zažila v interním kontaktu. Tenhle moment mi přišel zajímavý a líbilo se mi, když to mělo bizarní okolnosti zvláštního a nahodilého setkání. Z nich vždycky vznikl kratičký úryvek, na kterém jsem stavěla dál a snažila jsem se to dál rozvíjet. 

Je ve tvých textech jedno téma, které osobně považuješ za nejdůležitější?

Témata jsou dost roztříštěná. Hodně se ale opakuje to, že se na desce zabývám svým domovem a rodinou. Když člověk někam odjede, tak má hrozně zostřené vnímání a všímá si detailů a zábavných věcí mnohem snáz, než když se ocitá v každodenní rutině. Hodně jsem se snažila přijít na to, jak uvažovat úplně stejně i doma – mít po návratu podobně zostřené vnímání a mít čich na podobně divné situace. Jestli existuje nějaký spojující pocit, tak právě tohle.

Název už jsem se naučila, říká Margo o své desce, kterou hraje naživo v šestičlenné sestavě

Margo

Na konci loňského roku vydala Aneta Martínková pod pseudonymem Margo svůj dlouhohrající debut u labelu Bad Names. Den před pražským křtem nahrávky, jejíž název je tak dlouhý, že se nevejde ani do popisu události na Facebooku, zazněly v našem studiu čtyři skladby v šestičlenné sestavě. „Z charakteru desky mi přijde lepší ji hrát na živé nástroje ve více lidech,“ říká Margo o albu inspirovaném Fionou Apple i Danielem Lopatinem.

Jinak jsou to ale jednotlivé příběhy, které reprezentují jak politické, tak i moje osobní věci. Jsou tam dvě linky. Nejdřív trochu politicko-sociálního pozadí, jako můj rozdílný názor s kamarádem Nicholasem, který byl na úplně odlišné straně politického spektra než já, a v tomhle směru jsme se učili sami sobě rozumět. Zároveň tam je Skyla, která neměla peníze na dobrého psychologa, trpěla psychickými poruchami a žila v prostředí bílé nacionalistické Ameriky. A pak tam jsou moje osobní myšlenky, o domově, o rodině a osobní vyrovnávání se se spoustou věcí.

V rozhovoru pro server Aktuálně.cz jsi říkala, že tvoje právě vydaná deska je „album na procházky“, co jsi tím myslela?

Není to nijak složitá hudba, jsou to nejvíc basic písničky a člověk nepotřebuje speciální pozornost, aby u nich seděl a poslouchal detailní nuance, to vůbec. Myslím si ale, že člověk může desku dobře vstřebat v krajině. Jen přemýšlet nad příběhy a nic jiného u toho nedělat. Je to taková hudba, kterou já na procházkách poslouchám. (smích)

Jaká hudba tě v dospívání ovlivnila?

Mám hodně jazzový background, i kvůli tomu jsem šla pak na konzervatoř. Dospívala jsem ve městě, kde se hodně hrál jazz a kde byla silná kultura jamů – chodilo se jamovat do kavárny a člověk vždycky doufal, že ho někdo vytáhne nahoru zazpívat nebo něco zahrát. Z toho jsem si trochu odnesla komunitní uvažování o hudbě. Je to různé. Nedávno jsem psala článek o desce Celebrity od Hole, která pro mě byla v dospívání hodně důležitá. Pomohla mi vyrovnat se s různými ženskými problémy, sebepřijetím atd. Pak jsem měla hodně ráda taky PJ Harvey a ženské písničkářky obecně, třeba Bat for Lashes nebo St. Vincent.

Je Margo pořád sólový projekt? Začínali jste v sestavě se skladatelkou a pianistkou Táňou Lvovskou a bubeníkem Vladimírem Švestkou. Každým koncertem se ale rozrůstáte o další členy.

Já hlavně chci, aby hudba, která vzniká pro Margo, odrážela moje přemýšlení o světě. V tomhle ohledu to sólový projekt je a bude. Chtěla bych skládat já a celý projekt posouvat dál. Vím ale, že sólový projekt to rozhodně není v tom smyslu, že bych byla já jediný člověk, který na tom pracuje. Lidí je víc, a i Margo chci dělat ve více lidech. V hudbě potřebuji mít pocit komunity.

Svoji hudbu vydáváš na labelu Bad Names. Proč ses rozhodla jít cestou komunitního labelu?

Protože Tomáš Havlen, se kterým jsme založili Bad Names, je ten člověk, co mi řekl: „Ty na to máš, pojď na tom dělat.“ A to dřív, než jsem se vůbec sama rozhodla na svojí hudbě pracovat. Vytáhl si mě na koncertě, kde jsme se seznámili, a podpořil mě – řekl mi, že má smysl to rozvíjet a pomůže mi. Takhle se to rozrostlo o další kamarády. Není to tak, že by existovalo jedno rozhodnutí, ale jen základ, ze kterého to vyšlo. Jsou lidé, kteří mi dali důvěru a se kterými jsme existovali společně a okolo sebe jsme něco dělali. S těmi jsme se to potom jen rozhodli pojmenovat a dát tomu formu. Ne, že by to bylo nějaké taktické rozhodnutí, to byl akorát prazáklad všech dalších projektů.

Jaká je nejsilnější stránka tvých koncertů?

Myslím si, že ženský vícehlas je specifická věc, která může zaujmout a která může být silná. Zatím jsme dost sehraní, ale hlasy jsou asi ta nejspecifičtější věc.

Jak velkou roli hraje při vystupování pro Margo vizuální prezentace?

Na tom musíme strašně pracovat. Mám vizi, kam bychom to chtěli posunout, ale ještě to není tam, kde bychom to chtěli mít. Hezky se oblíkneme a namalujeme, dál jsme na tom sofistikovaněji nepracovali. (smích)

Máš nějaký koncertní cíl?  Kde bys chtěla vystupovat?

Mám strašně ráda polský Off, tam jezdí jména, která mám ráda. Zároveň nemám specifické místo, kam se toužím dostat. Samozřejmě mě ale láká hraní v zahraničí, a to hlavně skrze to, že ráda cestuji, ale nemám úplně ráda turismus. Hraní je skvělá příležitost, jak se někam dostat a poznat to místo – zvlášť prostřednictvím hudební komunity. To je úplně jiný pohled. Tenhle zážitek mě moc láká a bylo by super, kdybych měla tu možnost ho mít. Zároveň je pro mě hraní v zahraničí prostředek k tomu, jak se hudbě moct v budoucnosti věnovat. Česká republika je malá a nelze hrát v malém prostředí natolik, aby to člověka mohlo rozumně uživit.

Co je nejlepší a co nejhorší na tom být hudebníkem?

Nejlepší na tom je skládání a vytváření hudby, což je nádherný pocit. Hrozně ráda zkouším, hrozně ráda hraju a je to super věc. Pak taky společenský život, který je okolo toho. Člověk si může udržet širší sociální okruh lidí, které má rád a rád s nimi tráví čas – to v hudební komunitě cítím a je super, že pořád dochází ke kontaktu s novými lidmi. Zároveň i přesto, že pracuji s velmi tradiční písňovou formou, tak nemusím pracovat s žádným zásadním omezením toho, co dělám – to jsou pro mě třeba zmíněné dlouhé názvy. Nemusím se tolik podřizovat nějakým pravidlům. Nejsem žádný Richard Wagner a nijak neexperimentuju, ale můžu říct, co chci, a to je super.

Nejhorší je pak to, že člověka to strašně baví a chce to dělat, ale je strašně těžké dělat to tak, aby to bral jako zaměstnání a mohl tomu věnovat čas. Protože když hudbě chci věnovat čas a dělat to dobře, ale vím, kolik času budu trávit tím, abych si vydělala peníze, tak moc dobře vím, o kolik moc by se všechno mohlo posunout, kdybych dělala jenom hudbu.

Poslechněte si celý profilový rozhovor se zpěvačkou Anetou Martínkovou alias Margo, která je nominovaná v Czechingu 2019.

autor: Jiří Kordík
Spustit audio

Více o tématu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.