Metafrackové a mesiášové: Typologie facebookových debatérů

Dopředu ale vím, že debata je marnost a přinese mi jen frustraci, protože protistrana bude omílat, že uprchlíci mají iPhony, a jak to je možné, když tak trpí.

Nejsem pro tyto případy vybavena arzenálem, díky kterému bych mohla provést protiútok, a tak se po několika minutách proklínám, proč jsem nemlčela. Surreálné podoby nabírá diskuse například poté, co jeden z rodinných příslušníků očividně podlehl hoaxu a tvrdí, že Evropská unie chce nám, Čechům jak poleno, zakázat diakritiku.

Čím víc jsem zbabělá a líná diskutovat s cizími lidmi na Facebooku, tím víc obdivuji liberální a jiné evangelisty, kteří se snaží pomocí komentářů napravit prostý lid. Facebook je jako Noemova archa: není tam jen váš druh a teprve tam, v diskusích pod články, bolestně objevíte, jaké to je vystoupit ze sociální bubliny.

Základní typologii přispěvatelů do komentářových válek mám rozdělenou takto:

Mesiáš – obětuje svoje pohodlí a soukromý život, aby upozornil ostatní na to, že žijí ve lži. Typický příklad: účastnice Mimibazar debat o mateřské, která neváhá a cituje platné vyhlášky, které nikdo z jejích kolegyněk nikdy nedočte.

Mesiáš obětuje svoje pohodlí a soukromý život|foto: Porapak Apichodilok

Antikonfliktní tým – osoba, která vybízí k člověčině a slušné komunikaci, čímž dává najevo, že tyto noblesní způsoby jsou jí vlastní. Ráda kárá ty, kteří používají vulgarismy. Jejich hymnou by mohly být Stánky, konkrétně  pasáž o tom, že „jen zahlídli svět, maj na duši vrásky, tak málo je, tak málo je lásky“.

Hodný Honza – bytost neobrněná pancířem z ironie, která facebookové zdi vnímá jako opravdovou náves s poctivou zdí. Nepředpokládá, že by měl detekovat sarkasmus, memy a zlehčování. Je to strejda, který pod fotografii limonády napíše „mňam, mňam, limonáda“ a stydět se za to nebude. Naštveme-li hodného Honzu, přestane dávat pozor na gramatiku a emoce se mu vylijí jako kombucha z naštěrchané lahve.

Metafracek – antiteze hodného Honzy. Jeho/jejími zbraněmi jsou sarkasmus, gify a relativizace. Na Facebook fotí pho, ale ironicky, účastní se neexistujících FB eventů jako „šňupání dálnice D1“ nebo workshopu s Kajínkem o zabíjení lidí.

Tito facebookoví Avengers zápasí v debatách pozorováni čumily, jako jsem já. Čumil je ten, který se dívá na autohavárie, zde v přeneseném významu debaty odporující jeho přesvědčení, aniž by sám přispěchal aplikovat první pomoc.

Nedomrlá nultá léta. Co jsem dělala mezi pádem dvojčat a založením TV Barrandov

• Upravit
• Smazat

V roce 2000 mi bylo sweet seventeen. Na internet jsme s bratrem chodili po večerech k mámě do ordinace. Mail jsem tehdy považovala za něco, co potřebuje pouze máma, aby lidem napsala, že mají přijít na preventivní prohlídku. Počítač byl něco, co je připojeno k tiskárně, na které se dají kopírovat maturitní otázky. Největší světáci ze třídy, kteří se později měli stát informatiky, psali pod referát: zdroj – internet. Vetchá úča, odbornice na Ruchovce a Lumírovce, jim to tolerovala.

Debaty na Facebooku jsou ale pohodlné v tom, že je můžete vést i jako neprůbojný člověk v tichu domova, bez očního kontaktu, v županu a nikdo vás kvůli nim v daném okamžiku nezbije. Na druhou stranu vyžadují trpělivé prokousávání se mnohdy dlouhými a repetitivními příspěvky, protože virtuální prostor je neomezený. Diskusní příspěvky vyměňované s cizími lidmi připomínají nejvíc ze všeho vzkazy posílané v lahvi – za chvíli se zanoří pod nánosem dalšího informačního balastu, ale energie do nich vkládaná je výrazem naděje, že můžou „něco“ ovlivnit. Je to lepší než brát drogy, jak by řekla moje babička.