Může být člověk happy jak grepy bez internetu? A jak být na něm a nepráškovat?

Autor už dávno není tím, za nějž mluví pouze dílo, jak si přál Milan Kundera, který nedává rozhovory a informace o svém životě nekomentuje nebo popírá. Dnes je bytostí velmi viditelnou. Nemusíme si ale hned stěžovat na to, že v mytických dřívějších dobách bejvávalo dobře nebo alespoň autentičtěji, bylo by to stejně malicherné jako zlobit se, že faraony na egyptských obrazech vidíme pouze z profilu.

Facebook je jako virtuální předzahrádka s vystavenými indigovými dětmi, které neprodukují exkrementy, ale vtipné obrázky. K vidění jsou partneři pijící artovou kávu (na fotku neprosakuje nuda k uzoufání), psi ležící na pohovce, aniž by pustili chlup, rozlehlé pokoje, které nejsou zatěžkány hypotékou, a babičky bez artrózy, zato s borůvkovým koláčem – toto lakování skutečnosti dává sílu na nehostinné planetě přežít. Sociální sítě můžeme využívat na lidovou diagnostiku – člověk nemusí být Columbo, aby odhalil krizi kamaráda, který se mermomocí do obrazovky snaží vytetovat zvěst o tom, jak moc dobře a zajímavě se mu žije. Předpokládám, že brzy někdo vymyslí vzorec, podle kterého se bude dát na základě četnosti a optimismu zveřejňovaných postů přímo vypočítat míra úzkosti člověka, který je zveřejňuje.

Umanutá touha zveřejňovat svůj osobní život se vkrádá nejen do životů dělníků popkultury, ale i do profilů tzv. kreativců a nakonec i normálních lidí. Jako by už nebylo možné vést tak úplně zajímavý život, pokud o tom není zpraveno okolí. Reklamní agentury jsou přesvědčeny, že fajn lidi zrekrutují jedině, pokud si na svou sociální síť vystaví foto, na kterém je celá parta novodobých nevolníků oblečená v hippies oblečení, s frkačkami a tequilou v ruce. Že je to stylizace, která nejméně stejně velkou skupinu odpudí spolehlivěji než nabídka mučení v Guantánamu jako pracovního bonusu, musí být jasné i těm nejrozjívenějším personalistům.

Account manageři jsou happy jak grepy|foto: rawpixel.com, CC0 License

Jak ví i Luke Skywalker, světlo (account manageři, kteří jsou happy jak grepy) nemůže dlouho existovat bez temnoty (těch, kteří se nechtějí prostituovat fejkovými objetími s kolegy), a proto už vznikají i pobídky zaměřené na suchoprdy a nepřeučené individualisty. Stejně tak se neobávám toho, že lidi někdy přestane stejně jako voyeurství fascinovat i tajemství. Očekávám nástup následovnice Lady Gaga, o jejíž snídani a pohnutkách bude možné jen fantazírovat.

Sama používám sociální sítě k sebepotvrzení: lajky jsou sůl Facebooku a navozují lehké omámení. Je už tak těžké schovat si viděné a slyšené jen pro sebe nebo pro tzv. nejbližší. Nejbližší jsou tak trochu všichni – o indickém kamarádovi, se kterým jsem se den projížděla na motorce, toho vím z jeho profilu víc než jeho matka loupající okru na předměstí Váranásí. Znám zpaměti i obýváky lidí, se kterými bychom ve frontě na maso sveřepě mlčeli a pokoušeli se vypátrat společné téma (z Facebooku).

Metafrackové a mesiášové: Typologie facebookových debatérů

• Upravit
• Smazat

K čemu jsou debaty na Facebooku? Předem se přiznávám ke své nechuti tzv. tříbit názory i v analogových debatách. K této krajní variantě z lenosti přistupuji jen v případě, kdy mě někdo rozčílí obzvláště nehorázným tvrzením. Obvykle širší příbuzenstvo na rodinných oslavách prohlášením typu „Babiš je pracant a konečně srovnal ty daně“, „maso se jíst musí“ a „uprchlíci si mají vybudovat v Alleppu vlastní armádu a nemají zbaběle utíkat“. 

Možnost sebeobrany před kultem virtuální identity jakožto potěmkinovské vesnice ale existuje. Vidím ji v subverzi a ironii. Jejím ztělesněním jsou pro mě komik Ricky Gervais, který spamuje svůj twitterový účet neostrými fotkami svých koček a vlastního nedokonalého chrupu, nebo milionář Dan Bilzerian, který ohromuje naprosto surreálnými fotkami, na kterých snídá sushi ze zad jemu podrobených modelek.