„Muži často neví, jak se chovat, když žena odmítne sex,“ říká psycholog domácích násilníků

Můžeme domácí násilníky nějak rozdělit, třeba podle motivací?
Je to velmi různorodé. Někteří muži jsou násilní, protože se cítí bezmocní, nejistí. Nejsou v kontaktu se svými potřebami a pocity, nikdy se je nenaučili vyjadřovat. Proto za své špatné pocity viní druhé, obvykle partnerku nebo děti. Chtějí, aby jiní změnili své chování, aby se oni necítili tak špatně. Tím často násilí začíná.

Část mužů smýšlí o ženách zle, myslí si, že v rodině mají nárok na dominantní postavení. Většina mužů, se kterými pracuji, ale svou rodinu podporuje. Starají se o děti, pomáhají v domácnosti. Násilníci jsou i muži, kteří jsou pro genderovou rovnost. Jejich problém bych nazval „emoční chudobou“. Neumí kontrolovat své pocity, a to nejen vztek. Taky nejistoty, samotu, smutek a strach. Jediný způsob, jakým pocity umí vyjádřit, je agrese. My je učíme mluvit o tom, jak se cítí, místo toho, aby se snažili o kontrolu ostatních.

Jaké jsou druhy násilí? Nemusí být pouze fyzické, předpokládám.
To je velmi důležitá otázka. Násilí může být fyzické i psychické. Vyhrožování, urážky i vulgární, jako třeba sv*ně, d*vko, ponižování a tak podobně. Agresivita se obejde i bez násilí, někdy jde o zastrašování. Sexualita je důležitý aspekt násilí. Spousta mužů se neumí vyrovnat se sexuální frustrací. Neví, jak se chovat, když žena odmítne sex. Frustrace je tak velká, že vede k násilí nebo k vynucenému sexu. Nejde jen o znásilnění. Sexuální násilí, jak ho chápeme my, je i prosté nucení k souloži nebo něčemu, co partnerka nechce. Je to velmi běžné. Mluvit o sexualitě je pro nás životně důležité.

Jak jinak mužům pomáháte? Je podmínkou, aby pomoc chtěli? Co když své chování nevnímají jako problém nebo si ho nechtějí přiznat?
Musíme se vždy ujistit, že ostatní členové rodiny jsou v bezpečí a dostane se jim podpory. Nemůžeme nabízet péči násilníkům bez vědomí, že ostatní nejsou v ohrožení. Poté můžeme mluvit o tom, co se přesně stalo. Nabádáme klienty, aby násilí popsali, jako by to byl film. Jak to začalo, co se stalo, detailně. Mnoho mužů se chce od toho, co udělali, distancovat. Nechtějí na to myslet. Jakmile je rozmluvíte, sami lépe začnou vnímat, kde je problém, a to je motivuje.

Agresoři na to, co udělali, nechtějí myslet|foto: FootMassagez, CC BY 2.0

Děláme skupinovou i individuální terapii. V každém případě musíme lidi pobízet, aby otevřeně mluvili tom, co dělají a jak se cítí. Zároveň musíme být empatičtí a podporující. Nemoralizujeme, oni vědí, že jejich chování je špatné. Naším úkolem je pomoc, pak se mohou více otevřít a upřímně mluvit. Přitom ale musí být jasně řečeno, co je přijatelné a nepřijatelné. Jestli chcete tuto práci dělat, hledáte mezi tím rovnováhu.

Není kontroverzní pomáhat agresorům?
Je to důležitá otázka, a musím opakovat: nelze pomáhat na úkor obětem. V každém státě i městě by měl existovat systém podpory obětí. Ženy i děti by měly vědět, že se mohou na někoho obrátit, někam zajít a dostanou profesionální pomoc. Je ale důležité, aby i muži mohli se svými problémy někam jít. Méně se totiž svěřují s problémy přátelům. Nechávají si je pro sebe a nesdílí je vůbec s nikým. Proto se horší. V jakékoliv populaci není jen pár násilníků, je to její velká část. V Česku jsou pravděpodobně stovky tisíc mužů, kteří by rádi o své agresivitě mluvili. A kam mají jít? Když to neví, tak se neotevřou. Prospějí jim služby, které jim pomohou a nesoudí je. Neřešíme, kdo přijde první. Obě strany potřebují pomoc. Pachatelé násilí obvykle vyrostli ve stejném prostředí, znají ho od dětství a nikdo jim nikdy nepomohl. Oběti násilí vyrostou a jen opakují ty samé věci.

Kde je hranice individuální odpovědnosti? Žena v některých případech přece může ze vztahu odejít a muž je také plně zodpovědný za své chování…
Opustit násilnický vztah je velmi obtížné, mnohem víc, než se zdá zvenčí. Ženy mají mnoho dobrých důvodů, proč s násilníkem zůstat. Odchod je nebezpečný, když se o něj pokusí, partner se vyděsí. Snaží se ženu kontrolovat a dostat zpět, buď přesvědčováním, nebo vyhrožováním. Pokud v násilném vztahu dojde dokonce k zabití partnerky, nejčastěji je to právě, když žena chce odejít. Pro některé je to opravdu velmi nebezpečné, prostě nemohou.

„Co se stalo, ti dojde až po letech,“ říkají holky, které zažily sexuální násilí ve vztahu

• Upravit
• Smazat

„Jinou možnost, než o tom mluvit, nemám,“ říká Kateřina. „Chtěla jsem to říct nahlas, aby si to uvědomili i další,“ vysvětluje Ester. Jedna dlouho netušila, že se jí děje něco špatného. Druhá se po traumatizujícím zážitku ke svému tehdejšímu klukovi ještě více přimkla. Obě zažily sexuální násilí ve svém prvním vztahu. Mluví o ponížení, o ztrátě důvěry a sebejistoty. Obě dívky ale také spojuje odhodlanost a odvaha, při rozhovoru podpořená pár cigaretami na uklidněnou.

V rodinách s dětmi jsou navíc ženy bezradné, neví, co se s nimi stane. Mohu je vzít s sebou? Jaké to pro ně bude, jak je uživím? Co udělá partner? Muži někdy vyhrožují, že si děti vezmou, pokud žena odejde. Tvrdí, že jí nikdo neuvěří. Takové věci ženy slýchají velmi často, a proto nevěří, že se jim může dostat pomoci. Proto musí bezpečí zajistit stát! V mnoha zemích tomu ale tak není a nejbezpečnější pro ně je v takovém vztahu zůstat.

Mohl byste se podělit o nějaké konkrétní příběhy, dobré i špatné? A vedete statistiky úspěšnosti terapie?
Ano, nedávno jsme dělali výzkum o efektivitě naší práce. Naše terapie skutečně snižuje míru násilí. Nepotvrzují to jen samotní muži. Snížení je zhruba o padesát procent. Můžete namítnout, že to není úspěch. Ale oba partneři obvykle potvrzují, že muži jsou méně agresivní, méně násilní. Partnerka i děti se jich méně bojí. Naše práce tedy pomáhá, i přesto, že je složité v terapii definovat úspěch. Jednomu muži jsme museli vysvětlit, že nejlepší bude, když od rodiny odejde a nikdy už ji nebude kontaktovat, protože toho zničil příliš a nešlo to napravit. On sám to uznal. Nechal rodinu být. Je to smutný příběh, ale bylo to to nejlepší, co mohl udělat.

Měli jsme i případ velmi pozitivní, muže, který se úplně změnil. Po terapii pracoval na svém vztahu s partnerkou i s dětmi. Sedl si s nimi a řekl, že udělal hrozné věci a že je to jeho chyba a nikoho jiného. Přiznal, že to jeho rodina musela mít těžké. Omluvil se a slíbil, že udělá všechno pro nápravu. Šťastných příběhů máme dost, páry, které se k sobě vrátily nebo poklidně rozešly. Naší prací není vytvářet šťastné rodiny, ale zastavit násilí. Je mnoho způsobů, jak toho dosáhnout. V Norsku fungujeme 30 let a pořád se učíme a rozvíjíme.

Dochází i k opačným situacím, kdy je násilná žena? Máte také klienty z LGBTQ komunity?
Na obě otázky odpovídám ano, ale těch případů je velmi málo. Setkal jsem se se ženami, které byly extrémně násilnické, agresivní a nebezpečné. Mají stejnou historii jako zmínění muži, pocházejí z rodin, ve kterých byly zneužívané nebo zanedbané. Ve vztazích jsou nejisté a žárlivé. Neustále se bojí, že je partner opustí, a chtějí ho kontrolovat. Muži násilí málokdy hlásí, necítí se ohroženi. Je to velký problém.

Ženy musí neustále přemýšlet nad tím, co jim muž může udělat. Může ji snadno zranit nebo zabít. Nebo donutit k sexu. Většina žen to nedokáže, pokud nepoužijí zbraně. Přišly k nám lesbické a gay páry, v této komunitě je také mnoho násilí. Já věřím, že násilí vychází ze zkušenosti marginalizace v dětství. Rodiče se o vás nestarali, ve škole nebo ve společnosti obecně vás šikanovali, protože jste gay. Když se lidé cítí zanedbávaní, znevažovaní, jsou zraňováni, tak mají větší sklony k emočním problémům. K pocitům samoty a nepochopení. To vede, jak jsem mechanismus už popsal, k pocitům strachu, nejistot a potřebě kontrolovat partnery. Proto je důležité, aby služby pomoci byly dostupné opravdu každému.

Henning Mohaupt|foto: Nadace Open Society Fund Praha

Jak rozšířený problém je domácí násilí? A lze třeba vyčíslit i finanční škody?
Důležité je dodat, že domácí násilí je velký problém v každé zemi. Ale je to i osobní problém, málokdo o tom mluví, proto se zdá menší, než ve skutečnosti je. Násilí mezi partnery zažije deset až patnáct procent lidí. To jsou stovky tisíc, někdy miliony v jakékoliv evropské zemi. Společnosti to přináší obrovské náklady. Spočítali jsme, že v Norsku domácí násilí stojí stát ročně 7 miliard norských korun, což je kolem 21 miliard korun. Myslím tím výdaje spojené s nemocenskou, psychologickou péčí, kriminalitou, drogovou závislostí a problémy dětí ve škole.

Musíme pochopit, že investice do služeb pomoci těmto lidem se v dlouhodobém pohledu vrátí. Neřešením problému zaplatíme mnohem více, to by měli pochopit politici. Lidé si zase musí uvědomit, že malé děti, které vyrůstají v prostředí zneužívání a zanedbávání, jsou velmi náchylné k mentálním a somatickým problémům. Ke všem současným civilizačním chorobám, depresi, rakovině, kardiovaskulárním onemocněním. Všechny tělesné systémy jsou poruchovější, když dítě vyrůstá ve strachu. Lidé umírají o dvacet let dřív, než by měli. Společnost stojí hrozně moc, že se v ní pohybuje tolik nemocných lidí, kterým bychom mohli pomoct.

Německý psycholog Henning Mohaupt je členem norské organizace Alternative to Violence, která nabízí terapii a prevenci pro muže dopouštějící se domácího násilí. Zajišťuje také ochranu blízkých násilníka. Do Prahy přijel na konferenci Dejme (že)nám šanci na pozvání Nadace Open Society Fund Praha.