Na dně s nadhledem. Proč divadelníky fascinuje Rainer Werner Fassbinder

Čeští režiséři, dramaturgové a koneckonců i divadelní kritici mají filmové adaptace na jevišti prostě rádi. Svědčí o tom třeba úspěch inscenace Muž bez minulosti podle Kaurismäkiho scénáře, která Dejvickému divadlu vynesla Cenu Divadelních novin i několik Cen Alfréda Radoka. Když se podíváte na repertoáry dalších divadel, zjistíte, že například spolek Masopust uvádí Sedm samurajů Akiry Kurosawy v režii Anny Petrželkové, ve smíchovském Švandově divadle hrají Kurz negativního myšlení a Na zábradlí mají na repertoáru úspěšnou volnou adaptaci Nenápadného půvabu buržoazie Luise Buñuela, kterou Jan Mikulášek inscenoval už v brněnské Redutě. Suverénně nejhranější je jak filmová, tak i divadelní tvorba Woodyho Allena. A pak jsou zde tvůrci trochu temnějšího charakteru – nicméně od Larse von Triera si divadla nejvíce vybírají komedii Kdo je tady ředitel?.

Režisér, scenárista, dramatik i herec Rainer Werner Fasssbinder tvoří speciální kategorii. Stihl toho za poměrně krátkou dobu nahromadit tolik, co by nezvládlo několik lidí za celý život. Za bezmála patnáct let aktivní tvorby napsal dvacet osm divadelních her, z toho čtyři pro rozhlas, natočil čtyřicet filmů, dva výpravné seriály a během své celoživotní kariéry sehrál třicet šest rolí. Fassbinder ve svých filmových, případně seriálových scénářích nepopíral divadelní základy a jeho dialogy byly výrazně stylizované a teatrální. Dovolilo mu to zastávat velmi kritický a vyhraněný postoj vůči konzumerismu i politickému směřování Západního Německa, a přesto si zachovat ironický a humorný odstup. Navazoval na brechtovskou poetiku epického divadla a rozvíjel jeho principy zcizování situací, při kterých herci vystupují z role, komentují dění okolo sebe a podobně.

Ve své bohaté tvorbě Fassbinder otevíral témata, kterým se mainstream vyhýbal. Byl schopen na ně nahlížet originálněji než jiní nezávislí tvůrci. Provokoval establishment i levicové intelektuály. Kromě tematiky sexuálních odlišností, terorismu, života v chudobě, nezaměstnanosti i city vyprazdňujícího blahobytu otevřel Fassbinder i otázku soužití Němců s početnou tureckou komunitou. Na sociální dno nepohlížel z pozice chladného a přezíravého analytika zvenčí, ale vášnivého pozorovatele, který stojí uvnitř a odloučené světy prožívá naplno jako autor, režisér a častokrát i představitel hlavní role. Podle mého je to právě Fassbinderova objevná forma sociální kritiky, co progresivní divadelníky dodnes vzrušuje. Svědčí o tom, že se jeho věci neustále objevují i na významných německých scénách – berlínské Volksbühne, mnichovské Müncher Kammerspiele i mnoha dalších.

V českém kontextu je uvedení Fassbindera signálem, že jde o silně vyprofilovanou scénu, jejíž dramaturgie daleko přesahuje regionální rámec. Hořké slzy Petry von Kantové se kromě Pražského komorního divadla (s Danielou Kolářovou a Vandou Hybnerovou) objevily v Liberci nebo ve zlínském studentském divadle Mandragora. Kladenské Městské divadlo v době nejlepší kondice uvádělo Brémskou svobodu, díky které herečka Marie Štípková získala za rok 2015 Cenu divadelní kritiky v kategorii talent roku.

Zatím nejpozoruhodnější inscenaci Fassbindera na českém jevišti ale představuje Odpad, město, smrt. Dušan David Pařízek hru uvedl ve vlastní úpravě v Pražském komorním divadle. Zachoval Fassbinderův jazyk a hru vsadil do českých reálií. Výsledný obraz české současnosti byl znepokojivým portrétem konzumem rozložené společnosti, které vládnou zájmy developerů. Gabriela Míčová za hlavní roli prostitutky Romy získala Cenu Thálie, byť se udělující Herecká asociace po celou existenci Pražského komorního divadla tvářila, že herecky nejlepší scéna není ani na divadelní mapě. „Je tam celá řada věcí, které nás na textu fascinovaly, jako třeba bazální rozbor kapitalismu v nás, kritika konzumní společnosti,“ poznamenal Pařízek ke hře v jednom ze starších rozhovorů pro Radio Wave. Mimo jiné tím zobecnil, proč je Fassbindera důležité stále uvádět. Jeho tvorba je čtyřicet let stará, o naší přítomnosti však vypovídá víc než leckterá v současnosti psaná dramatika.

Martin Pechlát v inscenaci Odpad, město, smrt v Divadle Komedie|foto: Kamila Polívková

Zatím poslední, v pořadí devátá, inscenace Fassbinderova textu měla nedávno premiéru v Národním divadle Brno. Jan Frič v Redutě nazkoušel adaptaci scénáře filmu Strach jíst duši z roku 1974. Na recenzi se můžete těšit příští týden.