Nadčasové cesty hudebního intelektuála Davida Sylviana

9. březen 2018

Meditace, kulturní přehled, uhrančivý tenor, sklon spolupracovat s muzikanty z avantgardního podhoubí, ale především maximální oddání se hudbě jako prostředku pro sdílení emocí. David Sylvian slaví šedesáté narozeniny s vizitkou hudebníka, jehož desky až na výjimky dodnes nezestárly a mají stejnou výpovědní hodnotu jako v době vydání. I z toho titulu mu právem přináleží nálepka avantgardnějšího následovníka odkazu Davida Bowieho.

Druhá polovina sedmdesátých let pulsovala hardrockem a punkem. Neředěná energie hudebních revolucionářů s kytarou a třemi akordy v zásobě uhranula i bratrům Buttům z jihovýchodního předměstí Londýna. Ti i pod vlivem Davida Bowieho přibrali do svého arsenálu ještě glamové prvky a jako Japan vkročili v roce 1976 na hudební scénu. Název, prý na poslední chvíli vymyšlený dnešním oslavencem, možná podvědomě předznamenal Davidovou posedlostí zemí vycházejícího slunce. A to nemluvíme pouze o inspiraci zdejší kulturou obecně, ale také o četných kooperacích s japonskými hudebníky, jako jsou Ryuichi Sakamoto, Akiko Yano nebo Masami Tsuchiya, ale také o dlouholetém partnerství s Yukou Fujii, která mu byla rádcem na sólové kariéře i v osobním životě.

Ale zpátky do poloviny sedmdesátých let. Tou dobou už David i Stephen používali umělecké pseudonymy inspirované jejich punkovými hrdiny The New York Dolls – David Sylvian a Steve Jansen. Japan v rychlém sledu nasáli do své hudby prvky nové vlny, diska a naposled i novoromantiky, což se výrazně odrazilo i ve vizuální prezentaci kapely. Davidův vliv postupně v kapele rostl (vedle domácích Britských ostrovů zaujali od začátku fungování i japonské publikum), sound kapely košatěl. Asi nejlépe to dokumentuje singl Ghost z poslední řadovky Tin Drum, který i přes avantgardní vyznění dosáhl v roce 1981 na pátou příčku britské singlové hitparády.

„Ghost byl úhelný kámen mé kariéry,“ připouští po letech David v rozhovoru na svém webu. „Většina materiálu, který jsme do té doby s Japan vytvořili, byla určitým způsobem přetvářka. U tohoto singlu jsem poprvé cítil, že jsem se dotkl něčeho opravdového. Konečně jsem se vyjádřil tak, jak jsem doopravdy cítil. Přestal jsem se bát zranitelnosti a naopak jsem objevil prostor pro výrazně větší emocionální intenzitu.“ Už pár měsíců před oficiálním rozchodem čtveřice se jasně ukazovalo, že Davidovy spády mají mnohem širší rozsah. Kapela začala spolupracovat s japonskými futuristy Yellow Magic Orchestra, ovšem pouze přátelství Davida Sylviana a elektronika Ryuichi Sakamota přineslo opakované konkrétní výsledky.

Tichá spiklenectví Davida Sylviana

01020637.jpeg

I když v poslední desetiletce vydal David Sylvian pouze dvě řadové desky, pro výběr nejsilnějších momentů poslední dekády jeho kariéry bylo z čeho vybírat. Ze sólového umělce se postupně stal vyhledávaný spolupracovník, který svým hlasem ozdobil leckterou nahrávku napříč žánry. Nejlepší Sylvianovy momenty posledních deseti let fungování přináší čerstvá kompilace Sleepwalkers.

U fanoušků zabodoval hned druhý společný singl dua, Davidovým vokálem doplněná ústřední melodie válečného dramatu Veselé Vánoce, pane Lawrenci s Davidem Bowiem v hlavní roli. Konec Japan byl zpečetěn. Úspěch mezinárodní kooperace odšpuntoval Davidův zájem o spolupráci se zajímavými muzikanty napříč žánry. V roce 1984 debutoval jako sólista výborným albem Brilliant Trees, na kterém mu mimo jiné pomohli Holger Czukay z Can, Ryuichi Sakamoto, ale také výborní avantgardní trumpetisté Mark Ishem a Jon Hassell. Na dalších deskách pak najdeme například Roberta Frippa z King Crimson, originální kytaristy Billa Nelsona nebo Davida Torna.

Pokud byli už Japan řazeni do kolonky art-pop, sólový Sylvian toto tušení pouze potvrdil. U málokterého muzikanta můžeme totiž tak hmatatelně pozorovat ovlivnění dalšími uměleckými obory – fotografií, grafikou, knihami, ale také architekturou. Není překvapením, že už v roce 1990 participoval na multimediální instalaci Russella Millse a Iana Waltona, kterou si objednalo, jaké překvapení, muzeum Space FGO-Soko v Tokiu. Sylvian má blízko k fotografii, je známý i jako zručný spisovatel (např. kniha Hypergraphia: The Writings Of David Sylvian 1980–2014, zahrnující jeho texty a delší statě z doby sólové kariéry), sám ale přiznává, že tyto úkroky stranou mu pomáhají se s o to větší chutí vracet k muzice. „Hudba je jako voda. Dokáže nás pohltit, obklopit ze všech stran. Takovým způsobem nás literatura nebo výtvarné umění vtáhnout do hry nedokáže. Divák nebo čtenář musí vždy vynaložit větší pozornost, aby byl ohromen dílem výtvarného umění nebo literatury. Oproti tomu hudba má sílu svádět, přemáhat nerozhodné nebo lhostejné. Jediným srovnatelným uměleckým vyjádřením může být film, ale hudba podle mne má i tady navrch,“ uzavírá David Sylvian úvahy v rámci rozhovoru pro portál AV Club.

Od devadesátých let Sylvian pouze podtrhuje tendence, které naznačil v předchozích dekádách. I přes obnovenou spolupráci kompletních Japan, tentokrát pojmenovaných Rain Tree Crow, se ještě více soustředí na instrumentálně ambientní stránku svého rukopisu. Po dvojité spolupráci s Holgerem Czukayem vydává scénickou muziku, hudbu vytvořenou pro multimediální představení, to znamená hudbu, která se často obejde bez jeho hlasu, ba co více, bez základních písničkových rysů. Většina devadesátých let byla ze Sylvianovy strany o soukromém životě, o soužití s manželkou Ingrid Chavez či o meditaci. Autorsky se připomněl ve dvouletém období mezi roky 1993 a 1994 a intenzivnějším koncertováním a nahráváním s Robertem Frippem. Větší aktivity autora registrujeme na konci dekády od vydání desky Dead Bees On a Cake a především následující kolekce Blemish z roku 2003, která ho spojila s novou skupinou avantgardních muzikantů reprezentovanou například Christianem Fenneszem nebo kytarovým samorostem Derekem Baileym.

„Vždy mne zajímaly jedinečné detaily,“ přiznává na svém webu Sylvian. „V poslední době se na ně soustředím. Snažím se ve svých skladbách na ně poukázat. Potlačuji rytmickou stránku svých kompozic a naopak tlačím do popředí unikátní zvukové textury a soustředím se na atmosféru celé kompozice.“ K dosažní těchto cílů přibírá do party další a další experimentátory: Toshimaru Nakamuru trápící nezapojený mixpult, avantgardního turntablistu Otomo Yoshihideho, klavíristu Johna Tilburyho, saxofonistu Evana Parkera, kytaristu Keitha Roweho a další. S Burntem Friedmanem jako Nine Horses zase přizvali ke spolupráci Arveho Henriksena nebo švédskou zpěvačku Stinu Nordenstam. S řadou těchto umělců tvoří muziku do speciálních projektů. Vedle toho v pravidelných intervalech se vrací ke spolupráci s Ryuichi Sakamotem.

Z přebalu alba Davida Sylviana s názvem Blemish

Pokud jsme se v tomto článku zmínili o Davidu Bowiem jako o jednom z inspiračních zdrojů pro mladého Sylviana, musíme v roce jeho šedesátých narozenin připomenout i podobnost jejich umělecké cesty. Oba umělci se ve věku, kdy většina souputníků „hraje na jistotu“, stále soustředili (a Sylvian i nadále soustředí) dopředu, kladli si před sebe nové výzvy a s novou muzikou rozhodně nepůsobili jako figurky z minulosti. Ano, v Sylvianově případě se autor sám svými čím dál výrazněji avantgardními sklony vytlačuje mimo hlavní proud. Ruku na srdce, zní takto ale mnohem uvěřitelněji než podobně stará Madonna, u níž nadšení pro nové taneční tendence působí dost nepatřičně. Na kariéře tichého spiklence je asi nejcennější, že žádné z jeho vydaných alb, snad jen vyjma prvních desek Japan, nepůsobí dnes archaicky. S tímto vědomím se do budoucna, i po více než čtyřiceti letech fungování na hudební scéně, kouká stoicky klidně. A vsadím se, že podobnou atmosféru ponese i Sylvianova další deska, ať už zabrousí do popu, jazzu, avantgardy, nebo tichého ambientu.

autor: Pavel Zelinka
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.