To nejlepší z Varů, epizoda 2: Panahímu ke svobodě stačí auto, kamera, vtip a pár venkovských lokací

11. červenec 2018

On Air

Jafar Panahí patří k filmařům se silným osobním příběhem. Islamistický režim v Íránu provokoval dlouhodobě natolik, až si vysloužil zákaz natáčení a domácí vězení. A i když o povaze a přísnosti trestu panují mezi zasvěcenými pochybnosti, cenzurní tlak dokázal Panahí ve svém novém filmu Tři tváře přetavit v ryzí filmařský triumf. Přesvědčit se o tom mohli i diváci na nedávno skončeném karlovarském festivalu.

Ve svém předchozím snímku Taxi Teherán si uznávaný íránský režisér nacvičil guerillovou filmařinu. Aby mohl natáčet, stal se taxikářem a prostor vozu použil jako zmenšeninu své vlasti. I když výsledek rozhodně nebyl úplně hladký, zaujal porotu Berlinale natolik, že mu udělila hlavní cenu. Její předseda Darren Aronofsky se rozplýval nad „milostným dopisem kinematografii“. V případě novinky Tři tváře by pak bylo na místě mluvit rovnou o milostném románu.

Panahí opět funguje jako protřelý taxikář, který diváka vozí bočními uličkami íránské současnosti

Výchozí situací filmu je domácí video venkovské dívky, která se chtěla stát herečkou, ale v tradičními hodnotami řízené rodině nedostala šanci. Žádala o pomoc hereckou hvězdu Behnaz Jafari, ale když nedostala odpověď, rozhodla se spáchat sebevraždu a natočit ji na mobilní telefon. Jde o propracovaný prank, nebo reálnou tragédii? Reálná Behnaz a Jafar Panahí se společně vydávají na sever Íránu a zahajují vlastní pátrání… Herečka má ale ještě jedno podezření: co když celou situaci vymyslel sám zakázaný režisér, aby mohl natočit svůj další film ne-film?

Panahí využívá kabinu svého auta a několik málo exteriérů k nápadité kombinaci detektivky, komedie a realistického dramatu z íránského venkova, v němž se setkávají tři herecké generace a tři různé tváře současného Íránu. Střety mezi venkovskými tradicemi, Panahího generací, která se naučila žit v napjaté symbióze s režimem, a mladou generací, která touží po úniku, tvoří rámec celého filmu. Vystihuje ho také úhledná kombinace zemitého situačního humoru, všedních výjevů a nápaditých poetických metafor, které zachycují paradoxy islamistické země.

Reálná Behnaz a Jafar Panahí se společně vydávají na sever Íránu a zahajují vlastní pátrání…|foto: Celluloid Dreams

Minimální manévrovací prostor, který režisér pro svůj film má, využívá s ohromující lehkostí. Ve Třech tvářích není ani stopy po sebelítosti a vzteku. Je to pokorné, lehkonohé dílo, které střídmými prostředky dokáže vyjádřit překvapivě bohaté významy. Metafory nejsou v ničem prvoplánové, ale vždy elegantní, jeho humor prostý, ale přesný.

To nejlepší z Varů, epizoda 1: Vítěz festivalu provokuje nacionalisty a nebere rukojmí

Z filmu Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři

„Vítejte na premiéře filmu, který má čtyři hodiny. Tedy, on má dvě dvacet, ale bude vám to připadat jako čtyři hodiny.“ Těmito slovy uvedl rumunský režisér Radu Jude svou novinku nazvanou Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři na druhé karlovarské projekci. Měl za sebou už premiéru, kterou postihl hromadný exodus diváků. Není se co divit. I na největším českém filmovém festivalu pořád přežívá mýtus, že filmy by měly být hlavně příjemné a snadno stravitelné.

Panahí opět funguje jako protřelý taxikář, který diváka vozí bočními uličkami íránské současnosti. Skrze okýnka svého offroadu mnohdy dokáže ukázat víc než ti, kteří se volně pohybují venku. Neokázale tak demonstruje, že skutečnou svobodu filmaře nevymezují dostupné technické prostředky, ale pronikavost jeho pohledu.

Hodnocení: 85 %

Tři tváře (Se rokh)
Jafar Panahí, Írán, 2018, 100 min.

autor: Vít Schmarc