Nejsvobodnější vězení. Knihy Rubášové a Kawakami detabuizují mateřství a ženskou tělesnost

„Nejsilnější, co na těch knihách pro mě je, je velmi plastický popis jakési ambivalence,“ říká Tereza o knihách Klid a úsměv a Prsa a vajíčka. „Ambivalence toužení po dítěti a všech těch proti, která na světě existují a která hlavní hrdinka dostává od svého okolí. A zároveň ambivalence toho, jaké to je, když je to dítě pak na světě. Že je to super, ale zároveň máte pocit, že se vám rozpadne hlava jakousi divnou izolací a děsem o to dítě i o sebe sama a svoji identitu.“

Zatímco kniha Taťány Rubášové se čte lehce jako facebookové statusy, kniha Mieko Kawakami je rozsáhlé, mnohovrstevnaté vyprávění, ve kterém se řeší nejen umělé oplodnění, anonymní dárcovství spermií se všemi jeho konsekvencemi, ale také psaní nebo patriarchát v Japonsku. Obě knihy mají ale společné, že vznikaly v online prostředí jako blogy.

„Žijeme v době facebookového psaní, kdy se ti něco děje a někde vzadu v hlavě máš myšlenku – jo, o tom bych měla napsat. Ten sloh, určitá rétorika a dikce facebookového světa, kdy někomu nahlížíš do hlavy skrz jeho klování, je docela specifický. Je to krátké, úderné, trochu cynické, trochu narcistní, ale zároveň tě to hodně zajímá,“ říká Tereza Semotamová a dodává, že jí facebookové psaní připadá demokratizující. 

„Po noci, kdys nezavřel oka, je super si přečíst, že to má někdo stejně,“ říká Tereza Semotamová. Proč ještě chválíme knihy Prsa a vajíčka a Klid a úsměv? Poslechněte si Liberaturu!