Nylon Jail v Czechingu 2019: Rozhodli jsme se jít hlavou proti zdi. Uvidíme, kam nás to zavede

Olomoucká formace, která spojuje elektronickou hudbu, rock i country – ale sama zdůrazňuje, že nespadá do hudebních škatulek, teď podle svých slov hraje ještě „tvrdší, cyničtější a svébytnější hudbu“ než předtím. Na novou desku Irreversible Changes pak přizvalo „kreativní duo“ další zkušené muzikanty z kapel OTK, Priessnitz nebo Muff, ale taky dívčí sbor. Kapela si dnes nejvíc zakládá na imagi autentických rockerů, kteří se dokázali vyšvihnout do pozice hvězd alternativní klubové scény. S kytaristou Romanem Vičíkem jsme se bavili o hudebních proměnách, skákání na pódiu v prestižkách nebo problémech s vlastní propagací

S přestávkou jste na scéně už od roku 2011. Jak moc se za dobu, co hrajete, změnil váš přístup ke koncertování?

Přístup ke koncertování doufám zůstal stejný jako na začátku. Snažíme se do toho dávat energii a vždycky trochu něco navíc. Aby posluchač nebo divák, který je na koncertě, měl dojem, že viděl něco neobvyklého, něco vzácného, co si rád zapamatuje. Už je nám sice o pár let víc, ale snažíme se do koncertů pořád vkládat stejnou nespoutanost, přestože už u toho neskáčeme a nemáváme hlavama.

Váš největší koncert proběhl při demonstracích na ukrajinském Majdanu v roce 2013. Jak k tomu došlo?

Když nastaly nepokoje na Ukrajině, tak nás to nenechávalo chladnými, a jelikož jsme měli dojem, že se děje něco důležitého, začali jsme se zajímat, co bychom mohli jako kapela udělat a čím přispět. Především z iniciativy Jiřina Jiráka (zpěvák kapely – pozn. red.) jsme se nakonec přes politické špičky, které jsme oslovili, dostali na Majdan. Ve výsledku jsme byli moc rádi, že můžeme podpořit něco, co mělo v té době tu zemi posunout dál. Je pravda, že se kolem toho časem začalo dít něco, s čím jsme nepočítali, tak velcí političtí matadoři nejsme – jako třeba to, že pár měsíců nato na východě země vypukla válka. Nicméně pořád si stojím za tím, že jsme jeli podpořit demokratický proces, který se začal v té době na Ukrajině utvářet.  

Co vy a hraní v zahraničí dnes?

Moc koncertů v zahraničí jsme zatím neodehráli, ale i proto se účastníme Czechingu 2019. Hrajeme styl hudby, která od počátku patří do zahraničí – náš hudební styl je ve vlivu západní muziky, zpíváme anglicky a ohlasy, které máme ze zahraničí, nejsou špatné. Prostě chceme ven.

Co očekáváte od publika v zahraničí a v Česku? Vnímáte nějaký rozdíl?

V první řadě očekáváme, že to, co chceme sdělit, bude pochopeno. Taky chceme, aby se lidi prostě dobře pobavili a aby hudbě, kterou hrajeme, rozuměli. Je jedno, jestli tady nebo venku. Jde hlavně o to, že v Česku není prostředí – což může znít nabubřele –, které je mainstreamově a většinově oslovitelné s naším typem hudby. Už jenom to, že zpíváme anglicky, je u nás velký problém. A to se vůbec nebavím o žánru, kdy se záměrně snažíme vyhýbat šablonovitým škatulkám, co se týče skládání hudby. Nepatříme do formátů a v ten moment je pro nás trh zase o to omezenější. Můžeme navštěvovat festivaly a kluby, které mají chutě jít progresivním směrem, ale to je asi tak všechno. Abyste nás viděli v televizi a dalších médiích je docela mizivá šance…

Sami říkáte, že deska Irreversible Changes je „syrovější, tvrdší a cyničtější“. V čem konkrétně? Jak moc jste za dobu fungování kapely i s pauzou změnili styl hraní?

Je to přesně o té změně. Posunuli jsme se dál, tenkrát jsme do hraní vlítli nádherným, naivním a živočišným způsobem. Všechno nám bylo jedno a nezáleželo nám na ničem. Taky s našimi koncerty byly spojené neplechy, mejdany, večírky a rozbité šatny. Posunuli jsme se dál minimálně v tom smyslu, že už nerozbíjíme šatny. Paradoxně je sice muzika syrovější, ale mám chuť říct, že jinak jsme se zdravě uklidnili. Na koncertech nechci, aby to bylo znát, ale i díky našemu rozpadu a dalším okolnostem si myslím, že jsme trochu vystřízlivěli. Jsme starší a začali nás zajímat i jiné faktory kolem hudby – nejen divoký rock’n’roll.

Nylon Jail vyhlížejí Czeching a říkají: Chceme být slyšet i za hranicemi

• Upravit
• Smazat

Nylon Jail jsou sice v základu dvojčlennou kapelou, na pódiu ale aktuálně fungují v pětici a v téhle sestavě také v našem studiu odehráli tři ukázky z comebackové desky Irreversible Changes, vydané v prosinci 2018. „Hrajeme hudbu, o které si myslíme, že nepatří striktně jen do české kotliny, takže jsme za nominaci do Czechingu rádi,“ říká v následném rozhovoru Roman Vičík, který je společně s Jiřinem Jirákem jádrem Nylon Jail.

Z nejnovějšího alba Irreversible Changes jste vydávali tzv. audio singly – singl společně s videoklipem. Doposud jich vyšlo sedm. Je pro vás důležitá vizuální prezentace?

Souvisí to s tím, že hraní v kapele nepovažujeme jen za brnkání na kytaru a zpívání, ale za celý komplex a životní styl. Když jdu na koncert, tak nejenže chci slyšet skvěle nazvučený koncert, ale chci taky vidět, jak ten muzikant vypadá. Když na pódium nastoupí skvělý hudebník a místo skvělých kovbojských „koní“ má na sobě prestižky ze second handu, tak mi to prostě vadí. Je to komplex všeho, a jak říkal Nick Cave: „Když jdeš na koncert, chceš vidět někoho neobvyklého, kdo se vymyká každodennímu životu. Jestli chceš vidět někoho každodenního, tak vyjdi z bytu a zazvoň na souseda.“ Muzika a koncertování tu jsou pro něco jiného.

Vydat každý měsíc k desce jeden videoklip je v Česku celkem neobvyklá věc. Jaký je váš přístup obecně k propagaci kapely a PR světu kolem hudby?

V tuto chvíli nemáme nejmenší problém s muzikou, v téhle oblasti jsme připraveni. Problém je, že o nás, když to přeženu, ví jen pár lidí. Dnes je to o tom, že musíš mít skvělé PR, aby se o tobě vědělo, hudba jde na druhou kolej. Můžeš nahrát, co chceš, ale důležité je to dobře prodat. Přesně to nám doposud chybělo. Myslím si, že máme hudbu, která se dá poslouchat, ale až teď hledáme způsoby, jak ji víc dostat mezi lidi.

Jako objev roku 2013 jste vyhráli cenu Vinyla, byli jste nominovaní v Andělech. Teď soutěžíte v exportní soutěži. Jaký je váš vztah k hudebním cenám a hitparádám? 

Soutěže, kam z jistého úhlu pohledu řadíme i showcasy, tak nám natolik blízké nejsou. Je to holt jiná disciplína. Jak jsem říkal, do koncertů se snažíme dát živelnost, něco, co má příběh. Na showcasech, kde jsme párkrát vystoupili, jsme museli během půlhodiny předvést něco, co je pro nás nejlepší, a my jsme se v podstatě ani nezahřáli a už jsme museli z placu. Není to něco, co by naší kapele úplně slušelo. Na druhou stranu, doba je ale asi taková. V Superstar nás určitě neuvidíš, ale v době, kdy je to jeden ze způsobů, jak se dostat nahoru, tak se člověk musí naučit trochu přizpůsobovat.

Co pro vás znamená úspěch?

To je zjevně u nás v kapele pro každého něco jiného. Já osobně chci mít dobrý pocit z dobře udělané práce.

Máte ještě nějaký koncertní cíl nebo místo, kde byste chtěli hrát?

Rád bych se hudebně podíval do Austrálie. Za dobu existence naší kapely jsme několikrát dostali kladné ohlasy právě z Austrálie a vnitřně cítím, že spřízněnost s hudbou tohohle kontinentu u nás bezpochyby je. Před chvílí jsme se ale bavili o tom, proč děláme takový psí kusy jako 3D projekce nebo video singly – my se totiž hlavně snažíme, abychom kapelu pořád posunovali někam dopředu. I za cenu toho, že se to v danou chvíli nesetká s takovým ohlasem, který očekáváme. Stejné je to i s koncerty. Chceme, aby nás každý další koncert posunul někam dál, i přestože nepředpokládám, že v dohledné době vyprodáme Wembley. Naším cílem je každý dobrý koncert, který nás vnitřně posune dál.

Co je nejlepší a co nejhorší na tom být hudebníkem?

K otázce bych dodal „... hudebníkem v Česku“. Dobré je, že díky kapele má člověk možnost vyjadřovat svoje vnitřní pochody, což třeba zedník sice může, ale asi ne s takovým dopadem. (smích) Vnitřní svoboda a rozmanitost je to, co mě na muzice baví úplně nejvíc. Nejhorší je to, že český hudební trh je pro nemainstreamovou hudbu malý. Uživit se muzikou je u nás téměř nemožné, pokud se nezačneš přizpůsobovat. Před mnoha lety jsme se prostě rozhodli, že muzika je něco, co chceme dělat a v čem se chceme zdokonalovat a jít dopředu. V jisté chvíli jsme ale narazili na mantinely, kdy jsme museli přemýšlet o tom, jestli se umíme trochu pokroutit a přizpůsobit nebo jestli umíme zpívat česky, protože „český posluchač chce české texty“. Rozhodli jsme se ale, že ne – půjdeme hlavou proti zdi a uvidíme, kam nás to zavede.