Polské hnutí Solidarita není jen Wałęsa a jeho muži. Na ženy se už nezapomíná, říká dokumentaristka

Ve filmu Solidarita podle žen zachycujete, jakým způsobem byly ženy uvnitř hnutí zapomenuty. Jak vás tento konkrétní námět napadl?

Film jsme začali natáčet před 8 lety a setkávali jsme se převážně s udivenými reakcemi. Proč točíme ještě film o Solidaritě? O ní už přeci víme všechno. Bylo popsané, jak hnutí vzniklo. Byly popsány stávky. Ve zkratce: byl to příběh Lecha Wałęsy, který podepsal dohody s vládou, známý je jeho skok přes plot. Pak byl v roce 89 kulatý stůl. Tohle všechno bylo známé, až měli lidé pocit, že se o tom píše příliš. Nebo že o tom vědí úplně všechno.

Když jsme začali hovořit s protagonistkami, tak se divily, proč chceme mluvit s nimi. Říkaly, že nejsou důležité, že tam byli jiní aktéři, s nimiž máme mluvit. V tu chvíli jsme pochopili, že je to podstatné téma. Jejich příběh je neznámý a je důležité ho hledat a zároveň přemýšlet o tom, proč. Proč jsou ty ženy neznámé, přestože hrály tak zásadní roli v historii hnutí?

Změnilo to způsob nazírání na polskou Solidaritu a jsou teď ženy více zahrnuté do celého příběhu?

Myslím, že se to hodně změnilo. Dobré srovnání je způsob oslav, které proběhly před pěti lety k 35. výročí podepsání dohod vůdců stávky s komunistickým režimem. V tu dobu jsem psala reportážní knihu Ženy Solidarity, která vycházela z materiálů právě k připravovanému filmu, a jako příklad jsem uváděla ony oslavy. Na všech vzpomínkových akcích, v debatách v televizích byli samí muži. Žádné rozhovory s ženami, které se aktivně účastnily hnutí, které bojovaly proti komunismu. Vznikl mural, kde byla orlice, Jan Pavel II. a dělník. Myslím, že tak nějak to vypadalo.

Teď, když jsme slavili 40. výročí Solidarity, vyšly různé rozhovory s disidentkami. Rozsáhlé články, ve kterých se na ně nezapomíná. V Gdaňsku vznikl další mural, jehož autorkami jsou ženy, kde jsou vyobrazeny desítky tváří žen, které s hnutím byly spojené. Teď už není možné neznat historii a mluvit o Solidaritě, aniž by se zmínila role žen, které se všeho účastnily a byly aktivní.

Na rozdíl od žen na demonstracích nebyly ty uvnitř hnutí Solidarita vidět, skoro jako by neexistovaly. To se však podle dokumentaristky Marty Dzido dnes mění|foto:Profimedia

Vaše filmy Solidarita podle žen a Silačky se zabývají něčím veřejným. Jak jste přešla k tématům soukromým? A jak jste obecně přešla od filmů ke knihám?

Když se na to podíváme blíž, tak moje filmy a knihy něco spojuje. Na filmech je to hlavně herstorie, tedy ženy zapomenuté v dějinách. Neznáme ženy, pro které vždycky nejdůležitější téma bylo svoboda. Ať už jsou to sufražetky před sto lety, které se zbavovaly korzetu nebo bojovaly za právo volit, právo mít vlastní peníze, právo na vzdělání. Jedná se vždy o téma osvobození ženy. Stejně tak jako u žen Solidarity, které bojovaly za svobodu.

Není to jenom svoboda, ale osvobození žen ve všech ohledech. V literatuře se k tomu přistupuje trochu jinak, ale myslím si, že právě hrdinka, která se snaží osvobodit v jakémkoliv významu toho slova, je to, co spojuje literaturu i moje dokumentární filmy.

Pusťte si celý rozhovor s Martou Dzido o jejích dalších režisérských plánech, o knihách nebo o tom, kam by se podle ní měl posunout boj za ženská práva. Dozvíte se také, jak film Solidarita podle žen ovlivnil způsob, jak se díváme na český disent.