Pražský Ateliér supermédií VŠUP „vybuchl“ a výstavou SUPERNOVA končí

„Název Supernova odkazuje k fyzikálnímu jevu, k hvězdě, která je natolik velká a natolik skvělá, natolik dokonalá a zářící, až prostě vybuchne a musí to začít nějakým způsobem znovu, čímž jsme se chtěli metaforicky vyjádřit vůbec k samotnému fungování ateliéru, který takhle fungoval deset let, než vybuchl. A z té jedné velké hvězdy vznikly další hvězdy, které působí na různých vesmírných drahách samy,“ říká bývalý vedoucí ateliéru David Kořínek.

Ateliér supermédií existoval na VŠUP od roku 2007, kdy ho založil Federico Díaz. David Kořínek v něm nejdříve působil jako asistent, po Díazově odchodu se stal vedoucím a Milan Mikuláštík asistentem. „Název supermédia je trošku matoucí, často se nás vždycky ptali, co to vlastně znamená. V zásadě nejde o nic jiného než o variantu ateliéru nových médií, který najdete i na jiných uměleckých školách. Co to jsou nová média – v současné době se tím míní především média používající digitální technologie, ať už je to digitální video, digitální fotografie, ale také interaktivní projekty. Úplně v té nejposlednější době se trošku to novomediální umění posouvá směrem k vyjadřování banality a každodennosti technologií, které nás obklopují,“ vysvětluje Mikuláštík.

Na výstavě se oba snažili dát především prostor různým přístupům. „Nemáme rádi model, kdy jsou studenti kopiemi svých profesorů, což myslím u nás nehrozilo. Minimálně z toho důvodu, že máme oba zkušenost z tvorby v uměleckých skupinách. Jsme tedy zvyklí trošku se zříct své vlastní identity a nemáme takovou tendenci do studentů otiskovat náš názor. Ateliér i výstava tak mají široký záběr, od feminismu a aktivistického postoje přes postinternetové umění, experimentování s technologiemi, s interaktivitou, ale i třeba běžné objekty a instalace, takže to přesahuje i do intermediálního umění,“ komentuje Milan Mikuláštík.

Mezi práce vystavené v NTK patří například Důkazy kanibalismu od Maxe Lysáčka. Instalace sestávající z ležícího polygonu, rudého závěsu, umělých lidských kostí a obrazovky s videem prezentuje budoucí událost, kdy fiktivní muzejní instituce nalezne lidské pozůstatky nesoucí stopy kanibalismu. „Nemusí zprostředkovávat jen nechutnou tabuizovanou představu, ale zároveň metaforu vysávání zdrojů a nedávání zpět – neefektivní přístup společnosti, který se snažím reflektovat skrze příběh,“ vysvětluje Max Lysáček.

„Výstava ukazuje průřez všemi ročníky, které tím ateliérem prošly. Někteří tady představují svoji současnou tvorbu, ale od jiných se tady objevují věci, které vznikly během studia. Je to opravdu namíchané,“ říká Milan Mikuláštík. „Chtěli jsme, aby se tu jemně střetly i různé generace. I když v deseti letech lze těžko mluvit o generacích, zažili jsme určitý přechod od toho, čemu se říkalo novomediální umění, po to tzv. postinternetové umění, takže i ten výběr hodně záleží na debatách, které jsme spolu se studenty měli,“ dodává David Kořínek.

Poslední výstavu a zároveň i poslední projekt supermédií tak spojuje především diverzita přístupů a témat, která byla pro ateliér klíčová. „Systém nebo nějaké společné téma není, téma je zastoupeno nejrůznějšími strategiemi, se kterými ateliér pracoval nebo se kterými studenti pracují sami teď,“ shrnuje David Kořínek.

Co to jsou supermédia a v čem konkrétně spočívaly aktivity ateliéru? Co můžete ještě vidět na výstavě, jak přistupovat k umělecké výuce demokraticky a proč se ateliér znovu sejde za 23 let? Pusťte si celou reportáž z Národní technické knihovny.

Výstava potrvá už jen do 1. dubna, 29. března od 17:00 se ale můžete přijít podívat na komentovanou prohlídku.