Prolomit vlny: Mladí, spořte si na důchod. Jenže jak a z čeho?

Seděl jsem před pár dny na pivu v malebné čtyřce a zaposlouchal se, i když se to nemá dělat, do rozhovoru skupinky u vedlejšího stolu. Byl o politice. Společnost si hezky zanadávala. Je špatně, protože prý politici rozhazují. Dobře, tomu bych rozuměl. Zaujalo mě však, s jakým důrazem útočili na to které konkrétní rozhazování.

První padly dálnice. Staví se desítky let a stojí hodně peněz. Pak dotace neziskovkám. A úplně nejhorší prý je, kolik peněz berou poslanci, navíc se všemi těmi náhradami. Skoro se zdálo, že kdybychom osekali všechny tyto výdaje, nemuseli bychom státu posílat jedinou korunu.

Ani slovo však nepadlo o důchodech. Přitom všechny zmíněné výdaje jsou jen nepatrným zlomkem důchodů. Na něco to ukazuje. Debata kolem veřejných výdajů se často stáčí k symbolickým útokům, a nikoliv k faktům. Politické reprezentaci to vyhovuje, protože nemusí upozorňovat na palčivý problém, který čeká budoucí generace. Budou si muset začít spořit, ale nebudou mít z čeho.

Během desítek let se státu podařilo vytvořit doslova armádu lidí, kteří jsou na něm závislí|foto: Matthias Zomer

Armáda závislých na státu

V České republice je dva a půl milionu starobních důchodců, přičemž ještě před deseti lety to nebyly ani dva miliony. Stárneme, což není nic nečekaného. Roky se řešilo, co s tím, protože si stačí jednoduše protáhnout křivky do budoucnosti a vidíme, že čím dál méně lidí bude vydělávat na důchody stále většímu počtu důchodců.

Když v roce 1889 Bismarck s důchody přišel, dožil se dvacetiletý pracující člověk v průměru zhruba šedesáti pěti, přičemž se do důchodu odcházelo právě v tomto věku. Kdybychom jeho systém aplikovali na dnešní Českou republiku, měli bychom odcházet do důchodu v osmdesáti letech. To by nám dnes přišlo úsměvné. Rozdíl mezi odchodem do důchodu a očekávanou dobou dožití se rozšiřuje. A náklady státu rostou.

Kdybychom poslechli skupinku debatujících z hospody a nechali pracovat poslance zadarmo, mohli bychom každému důchodci přidat měsíčně osm korun. Ministerstvo práce a sociálních věcí nás ale dnes stojí více peněz než všechna ostatní ministerstva dohromady.

Bydlení mileniálů: Má se hůř Homo hypothekus, nebo věčný podnájemník?

• Upravit
• Smazat

Na webu jedné realitní kanceláře hledám průměrné ceny nemovitostí. Za nevelký byt v Praze o 60 metrech čtverečních bych vysolila přes 4 a půl milionu, za nájem téhož území skoro dvacet tisíc měsíčně, plyn a elektřinu nepočítaje. Je pro mě jediným řešením přestěhovat se do Ústí nad Labem, kde je jeden metr v éře pozdního kapitalismu minimálně pětkrát levnější a pronájem skoro třetinový? A co bych v Ústí dělala, když nemám absolvovanou chemičku?

Během desítek let se státu podařilo vytvořit doslova armádu lidí, kteří jsou na něm závislí. Slíbil jim důchody a lidé s tím souhlasili. A nelze se jim divit, protože podmínky byly nastaveny zajímavě a koneckonců stát stále slíbené důchody vyplácí. Zvládne to ale i v budoucnosti?

Spořte si. Ale jak a z čeho?

Bude k tomu mít tu největší motivaci. Důchodci jsou voliči a jsou čím dál větší skupinou. Bez nich dnes nelze vyhrát volby a v budoucnu se bez nich možná ani nepůjde dostat do sněmovny. Všichni tak budou muset slibovat nesplnitelné. Systémové řešení nelze očekávat. Měli bychom si začít spořit.

Problém ale je, jak spořit. Uvolněná měnová politika stáhnula úroky na spořicích účtech k nule a alternativou je leda hrát hazard s akciemi nebo si zašít úspory do matrace a nechat je zničit inflací.

A hlavně z čeho si spořit. Z dvaceti tisíc korun hrubé mzdy si dnes stát nechá více než čtyři tisíce a zaměstnavatel za vás navíc odvede dalších téměř sedm tisíc. A asi tušíte, proč je to tolik. Abychom měli z čeho zaplatit současné důchody…

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.