Revoluční potenciál lásky: Od The Knife k Fever Ray a zpět

The Knife byli vždy dokonale znejisťujícím kombem chytlavého tanečního synthpopu a avantgardních hudebních postupů s výraznou vizuální stylizací navrch. V prvopočátcích téměř anonymní The Knife za středověkými maskami lékařských zobců spřádali potemněle taneční osobní písně říznuté poťouchlou skřítčí atmosférou a nikdy nepřistoupili na pravidelnou konzumentskou produkci co rok – to deska.

Oba projekty získaly několik švédských obdob hudebních cen Grammy, ale vždy se odmítaly účastnit vyšperkovaných ceremonií přebírání cen. Výjimkou byla jen situace, kdy Karin cosi zachrčela zpod masky rozpuštěného obličeje, když si došla převzít cenu za taneční album roku pro sólový debut Fever Ray. Stvrdila tím a rozvedla mytologii projektu jako jakéhosi svého kněžského alter ega.

Společenskou angažovanost a politické názory začali Karin a Olof do své hudby projektovat už na drzé a skvěle přijaté desce Deep Cuts, ovšem na v pořadí třetím releasu Silent Shout se přidala výrazně i ekologie, levicově orientované směřování a různé odchylky od normality. To se psal rok 2006. Na další velkou studiovou desku The Knife si museli odevzdaní fanoušci počkat dlouhých šest let.

Mezitím si sourozenci střihli produkční spolupráci na synth-opeře spřízněné producentky Planningtorock, ale hlavně – Karin v roce 2009 vydala první sólovou eponymní desku pod aliasem Fever Ray. Z odkazu The Knife zbyl snad jen taneční potenciál a zpěvaččin typický zefektovaný hlas, který se ale ponořil do nových, táhlých a hlubokých rovin. Deska byla přijata jako zjevení a Karin s ní zastínila svého bratra, který vydával taneční hudbu pod jménem Oni Ayhun.

Pokud někdy The Knife pracovali s temnotou jako s materií k přetvoření v paradoxní radovánky, tady se Karin úkolu odevzdává plně a s vážnou tváří skrytou pod maskou černé šamanky anebo přímo mytologizované matky-smrti. Témata na Fever Ray jsou osobní a visí nad hypnotickým zvukem desky jako špinavou vodou nasáklé koberce. Klipová produkce byla vskutku majestátní, výpravná, a dokonce kontinuálně narativní, stejně tak scénografie živých vystoupení a kostýmů.

Fever Ray k tomu tehdy podala vysvětlení, že tím, jak a za co se převlékáte (i v přeneseném slova smyslu), podáváte celistvější zprávu o svém sdělení. Stáváte se reálnějším, přímějším a možná i srozumitelnějším (umělcem). Těžko říct, jestli somnambulické, smutkem a samotou opředené motivy byly i odrazem celospolečenských nálad z blížící se globální deprese, jistě zde ale katalyzovala i jakási personální krize. O to překvapivějším skokem byl juchavý a útočný zvuk čtvrté dlouhé desky The Knife – Shaking the Habitual – vydané v roce 2013.

Sex je osvobození

Po Karinině sólovém úspěchu se totiž mohlo zdát, že The Knife budou odsunuti na neznámo dlouhou dobu na druhou kolej. Sourozenci Dreijerovi se ale spojili s kabaretním kolektivem Europa Europa! a místo smíření s rozpínající se temnotou se rozhodli pořádně naštvat a vydali opulentní dvojalbum Shaking the Habitual – doslova Setřásání starého zvyku. Nikdy předtím The Knife nenatočili nic tak direktivního, noisového a politicky napumpovaného. Hesla jako „Ukončete extrémní bohatství!“, „Zbořte zdi Evropy!“ nebo „Oko za oko, zub za zub“ servírovala jasný antikapitalistický náboj celého experimentálního hudebního manifestu a reflektovala uprchlickou krizi ještě pár let předtím, než ta pronikla i do ustrašených hlav Středoevropanů.

Deska týdne: Cesta do sado-maso fantazie. Druhé album Fever Ray řeže i hladí

• Upravit
• Smazat

„Hej, pamatujete si mě? Měla jsem hodně práce,“ ohlásila se švédská hudebnice Fever Ray, též polovina dua The Knife, v singlu To the Moon and Back. Fanoušci na tato slova museli čekat dlouhých osm let a už teď se dá říct, že se trpělivost vyplatila. Karin Dreijer Andersson, jak zní občanské jméno Fever Ray, je na novince Plunge křiklavější, radikálnější, divnější, političtější a sprostší než kdykoli předtím. Je to nahrávka o zlomených srdcích a lásce intimní jako násilí.

„Jsme připraveni vzdát se svých privilegií,“ zpívali a v klipu písně Full of Fire od filmařky feministického porna Marit Östberg dali nekompromisně najevo, jak důležité je být feministou. Několik tracků s přehledem přesáhlo desetiminutovou stopáž a kapela tím definitivně vystoupila z popového formátu. Opus dostal i patřičnou pódiovou prezentaci, kde se „hlavní“ aktéři ztrácí mezi svými tanečníky, kdo chce, tak zpívá, kdo chce, tančí, k dispozici jsou i vlastnoručně vyrobené nástroje, které si duo postavilo speciálně pro nahrávání desky.

Dalších několik let bylo kromě různých remixových verzí a splitů ticho. Před pár dny ale Karin aka Fever Ray vydala své druhé sólové album s názvem Plunge, které oznámila prostřednictvím mírně děsivých klipů s BDSM prvky. I když by se to tak mohlo z prvního (zejména) pohledu jevit, nejde o zase tak šokující obsah. Deska Plunge je hlavně o lásce a její fyzické formě – sexu. Album řeší sexuální touhu a ženskou sexualitu (byť tento pojem už je překonaný) jako prostředek k osvobození a skutečnému prožívání sebe sama.

Z videoklipu Fever Ray A New Friend|foto: Oficiální YouTube kanál Fever Ray

V době řešení LGBTQI+ práv a svobod, kdy stále ještě na mnoha místech i civilizovaného světa nemůže mnoho lidí svobodně projevovat svoji přirozenost, se nabízí rychlá interpretace, že Plunge je hlavně o sexualitě queer lidí, jedinců s různými „odchylkami“ vůči obecně přijímané, pornifikované představě sexu. Ostatně sama Fever Ray v novém manifestu, který pro ni sepsala básnířka Hannah Black, hledá „dívku, na kterou může čekat s květinami a arsenálem hraček pro dospělé“.

Myslím si ale, že to není jen takto jednostranné a z Karin se nestala zničehonic bílá hetero Evropanka, co rozjíždí queer agendu utlačovaných menšin. Kromě toho Karin řeší hlavně onu ženskou sexualitu, která je zatloukaná skoro stejnou měrou jako veškerá queerness. Album je o čerpání energie ze svobody sexuálních výstředností a o revolučním potenciálu sexu a lásky. „Pokaždé když *ukáme, vítězíme,“ křičí Fever Ray v tracku This Country. Vzápětí ale dodává: „V tomhle domě je těžký *ukat / V tomhle státě je těžký *ukat!” Je to ještě nevyhraný boj, který je ale příjemný.

Na závěr si ale neodpustím drobnou výtku: The Knife i Fever Ray vždy platili za undergroundovou ikonu a jejich vizuální prezentace byla vždy významnou součástí tvorby – a dá se říct, že byla také pokaždé originální. V době veřejných instagramových feedů však inspirace ostatními umělci mohou volně plynout a ovlivňovat se, nad tím se nikdo nepozastaví. Nad čím se ale pozastavit dá, je, když je tato podobnost až moc výrazná, přičemž se o původní inspiraci hvězda ani nezmíní. Jde o fashion a make-up artists Fecal Matter, u kterých se Fever Ray zřejmě inspirovala tentokrát. Na rozdíl od např. Björk, která si umělce přímo najme a zaplatí. Žijeme přeci v hyperkapitalismu a to The Knife už nějakou dobu ví. (Za tento postřeh patří díky Petře Hermanové z Fiordmoss.)