Sportem k trvalé závislosti. Existují lidé, kteří mají bez propocených dresů abstinenční příznaky?

„V současné době dělám převážně crossfit, minimálně 4krát týdně. Ještě chodím běhat. Ale kdybych měla víc času, třeba nemusela pracovat, tak bych sportovala klidně víc,“ svěřuje se moderátorka Radia Wave Ivana Veselková, která se bezesporu řadí k nejaktivnějším z celé redakce a patrně i celého Českého rozhlasu. Sportuje odmala a přiznává, že když kvůli nemoci nebo z jiných důvodů cvičit nemůže, tak je podrážděná a vadí jí to. „Také asi nejsem odolná tlakům společnosti na to, jak by měl člověk vypadat. A mám ráda jídlo, takže jestli chci hodně jíst, musím hodně cvičit, aby ze mě nebyla koule,“ dodává.

„Život bez běhání si dokážu představit, ale bez sportu ne,“ zamýšlí se Jirka, zatímco ráno před odchodem do práce běží do pražské Stromovky. Závislý si nepřipadá, i když jeho přítelkyně si prý myslí opak. „Když každý den přemýšlíš, co budeš dělat za sport. To je pro mě hranice závislosti.“ Pohyb má zkrátka jako ventil a také jako pracovní metodu. Když se zasekne na nějakém problému, jde si zaběhat a řešení ho často napadne samo od sebe. Jirka i Ivana používají sport proti stresu. Funguje to. Když se hýbat nemohou, tak to zase naopak přispívá k jejich duševní nepohodě. Jak by se ale projevila skutečná závislost?

Ivana po návratu z fitku|foto: archiv Ivany Veselkové

„S diagnózou závislosti na sportu jsem se ještě nesetkala, ale kolegové v zahraničí na toto téma publikují,“ říká ve své kanceláři Hana Karbanová, primářka oddělení pro léčbu mužů s návykovými problémy Psychiatrické nemocnice Bohnice v Praze. V zahradě areálu jsou lidé, na kterých je vidět, že je alkohol nebo jiná návyková látka ovládla a oni s tím chtějí bojovat. Paradoxně by jim pohyb mohl během odvykání pomoci. Vysportovaného mladíka ve funkčním tričku, který si prostě musí skočit na jedno rychlé kolečko kolem areálu, si v prostředí léčebny představíte jen stěží. „Závislost poznáme tak, když se pro člověka sportovní aktivita stane nejdůležitější v životě. Mohou začít zanedbávat blízké, neuklízí, nechodí do práce a bez sportu nemohou být. Pokračují, i když ví, že je to ničí,“ popisuje u nás neoficiální diagnózu doktorka Karbanová.

„Existují neoficiální diagnostická kritéria. Ale nadměrné cvičení je spíš symptom něčeho jiného. Může spadat do skupiny poruch obsedantně-kompulzivních nebo příjmů potravy.“ Podle doktorky se to ale týká velmi malého množství populace, většina majitelů trackovacích hodinek a několika druhů běžeckých bot může být klidná. Anebo ne? Poslechněte si celý příspěvek.