Srdečné pozdravy od Vladimíra Kokolii a Ondřeje Basjuka v Galerii Jelení

27. srpen 2014

Matador české umělecké scény Vladimír Kokolia vystavuje do 4. září v Galerii Jelení se svým bývalým žákem Ondřejem Basjukem, který podle něj patří k největším talentům nastupující umělecké generace. Umělci si drobný galerijní prostor rozdělili na poloviny a každý připravil instalaci pro jednu místnost.

Přes veškerou spřízněnost, která mezi umělci panuje, se nakonec Ondřej Basjuk s Vladimírem Kokoliou při koncipování výstavy rozhodli, že dají namísto užší spolupráce přednost možnosti navzájem se překvapit. Každý tak dostal k dispozici jednu nevelkou místnost, ve které nakládal s prostorem dle svého uvážení. Toto rozvolněné pojetí společného projektu je z výstavy patrné, obě části fungují spíš jako samostatné instalace a někdy bohužel také odhalují nedostatky té druhé. Prostorově nicméně spojení vcelku funguje a umístění Kokoliova jediného, minimalisticky působícího obrazu do zadní části galerie přináší po té Basjukově příjemné uvolnění. Moment překvapení tak sehrál roli nejen ve vzájemné spolupráci obou autorů, ale funguje i na návštěvníka galerie.

03194515.jpeg

Vytkla bych ale absenci doprovodného textu, který byl tentokrát nahrazen rozhovorem s autory. Alespoň krátké vysvětlení by určitě nebylo na škodu především u instalace Ondřeje Basjuka, která sama o sobě nekomunikuje s divákem příliš dobře. Podle rozhovoru pro Českou televizi v ní autor tematizuje moderní technologie a zamýšlí se nad tím, jak proměňují naše vnímání světa. Na příkladu dvou vystavených fotografií domorodého chlapce, jehož gesta připomínají manipulaci s mobilním telefonem, ukazuje, jak je snadné zmást náš mozek navyklý na určité vizuální stereotypy. Zajímavost této úvahy mi ovšem uniká. Rozvoj technologií nepochybně přináší pozoruhodné změny v našem vnímání, domnívám se ale, že ve své komplexnosti by jistě stály za podrobnější a subtilnější zkoumání. Basjukovo zamyšlení pak ústí spíš v konstatování faktu. Přitom drobné malby, které velikostně vychází právě z displeje mobilního telefonu, jsou samy o sobě nesmírně poutavé a žádný další komentář nepotřebují. Doplněním o další artefakty ale jako by Basjuk připouštěl jejich nedostatečnost.

Vladimír Kokolia ve druhé místnosti vystavil jediné dílo. Dlouhý obraz na pásu papíru, plynule se táhnoucím přes dva rohy místnosti, je sestavený z drobných znaků vedených vždy v řádku od jednoho konce na druhý. Některé znaky zůstávají stejné, jiné se postupně drobně obměňují – mohou být na konci obrazu jen jinak orientované, nebo se takřka nepozorovaně změnit ve zcela
jiný, ale vždy podobně jednoduchý tvar. Obraz působí jako kódovaná zpráva nebo snad záznam z hodně zvláštního seismografu. Text, který ho doplňuje, navádí k tomu, že by se zřejmě mělo jednat o jakési ztvárnění lípy. Kdyby se všechny jednotlivé křivky poskládaly podle podrobného návodu k sobě, možná by skutečně mohlo vzniknout něco konkrétního. Kombinace jednoznačného textu a správné míry abstrakce v obraze jemně podněcuje představivost. Kokoliova část výstavy totiž nepostrádá to, co té Basjukově chybí nejvíc: subtilnost a křehce naznačené souvislosti.

03194513.jpeg

Návštěva výstavy ve výsledku vyznívá vlastně dost prázdninově. Mnohem spíš jako pohlednice s poznámkami o tom, co Basjuk s Kokoliou viděli a na čem teď pracují, než jako plnohodnotná výpověď, která by těžila ze sdílení společného galerijního prostoru. Nicméně jsou to pozdravy zábavné a člověka natěší na další výstavy obou umělců, pro příště snad trošku dotaženější.

Výstava Podprahově potrvá v Galerii Jelení do 4. září.

autor: Karolina Ketmanová
Spustit audio