Střecha upadla. Dovnitř pršelo. Manťáci ujeli 4 600 km rikšou po Indii při závodě Rickshaw Run

19. září 2016

Casablanca

Ujeli 4 600 namísto 3 500 km a do cíle přijeli 40 minut před uzavřením závodu. Jakub Janča, Martin Hamouz, Honza Tomšů alias Manťáci.cz byli jednou ze 72 posádek mezinárodního závodu Rickshaw Run ze Shilongu do Kochi.

Závod Rickshaw Run letos vedl napříč Indií ze severovýchodu na jihozápad. Zúčastnila se ho česká trojice Jakub Janča (který s nápadem přišel), Honza Tomšů (web Manťáků ho tituluje „chodící jukebox na hlášky ze seriálu Simpsonovi“) a Martin Hamouz (podle webu „zarytý fanoušek absinthu, zakladatel hnutí Ranní vstávání v ČR nechceme a okupant brněnských kaváren“). Parta, která se dala dohromady při studiu na Univerzitě Palackého a spolupořádá divadelní a filmové festivaly, trasu absolvovala za 16 dní. „Závodit jsme nechtěli. Chtěli jsme z Indie vidět co nejvíc a 16denní limit nám vlastně přišel hodně těsný.“

Nový rychlostní rekord motorikši? 80 km/h!

Manťáci.cz a jejich Rickshaw Run |foto: Jakub Janča, Martin Hamouz a Honza Tomšů

Řidič u řidítek vepředu, dva pasažéři vzadu, batohy na střeše. Motorikša neboli tuk-tuk je běžný dopravní prostředek na krátké cesty v Indii, vozidlo vzniklo původně nástavbou na motorku. Světla nedostačují na provoz v noci a maximální rychlost je zhruba 50 km/h. „Jeli jsme ale na dálnici mírně z kopce, vítr foukal do zad a ručička tachometru vyskočila na chvíli na 80 km/h,“ smějí se Manťáci, když mluví o posouvání konstrukčních možností indických vozidel. „Máme to vyfocené!“ dodávají s tím, že z cesty připravují film. Posledních 50 km už vozítko mlelo z posledního, motor vynechával, problémy s utrženou střechou měl tým už dávno, ale Manťáci říkají, že se jim zalíbilo natolik, že by s ním chtěli cestovat i po jiných zemích.

Čaj a indické křižovatky, plná spokojenost

Největším zážitkem byl pro trojici Darjeeling. Cestu horskými průsmyky si přidali jako zajížďku, protože si chtěli dát vyhlášený čaj přímo v místě, kde se pěstuje, a vidět Himaláje. To druhé se jim sice nepodařilo, protože bylo deštivo, ale zklamaní rozhodně nejsou. „Když pršelo, každý chtěl řídit, protože déšť se volně dostával dovnitř, skrytý byl jen řidič, který si zpíval,“ komentují to Honza, Martin a Jakub, kteří si časem zvykli na spontánní, neřízený provoz na indických silnicích. V průběhu závodu a další týdny po skončení také vybírali peníze pro organizaci CoolEarth, na záchranu deštných pralesů, a pro české Brontosaury v Himalájích, na výstavbu školy v Malém Tibetu.