Tyjátr: Penny Arcade bojuje s odhodláním sadistického skřítka s gentrifikací

Newyorská performerka Penny Arcade, vlastním jménem Susana Carmen Ventura, začínala jako herečka ve Factory Andy Warhola, hrála v několika jeho filmech. Spolupracovala také s experimentálním divadlem La Mama. Vlastní performance připravuje od druhé poloviny osmdesátých let a jedním z jejích stálých témat je New York a jeho proměny. Zachycuje, jak se z města vytrácí sex, drogy, rokenrol a nahrazují ho stylové kavárny, domácí pekárny a konformismus. V inscenaci New York Values (2002) se kriticky vymezila vůči starostovi Rudolphu Giulianimu a změnám, které v mandátu prosadil. Do diskuze o identitě New Yorku nevstupuje pouze jako angažovaná umělkyně, ale i jako aktivistka. Například se zapojila do hnutí Gay Shame, alternativě ke Gay Pride, a v roce 2002 kandidovala za newyorské Zelené.

V sólo výstupu Longing Lasts Longer, uvedeném v Praze, vystupuje Penny Arcade sama za sebe, rozčílenou občanku New Yorku, i za performerku, která naplno prožívala sexuální revoluci. V růžové paruce a šatech vypadá jako mrkací panna, která se rozhodla, že se utká s větrnými mlýny jako Don Quijote. Místo meče třímá mikrofon. V nepřetržité promluvě překotně přeskakuje z jednoho tématu na druhé a neustále si na něco stěžuje. Vadí jí styl chůze, který si osvojili diváci seriálu Sex ve městě v domnění, že jde o normu. Z newyorských ulic se stává nepřijatelné místo pro existenci, protože turisti nechodí v řadě, ale vedle sebe a zabírají místo. Jsou nejen na chodnících, ale vyhání původní obyvatele z bytů kvůli kšeftařům se sdílenou ekonomikou. Mizí rockové kluby, nikdo už si nedává facky a studenti si teď mohou dovolit daleko větší životní standard. Za cenu, že se zadluží možná dřív, než se vůbec narodí. 

Gentrifikace je pro Penny Arcade symbolem úpadku, nejvulgárnějším slovem. Žádné jiné nevyslovuje s takovým odporem a sebezapřením. Ve změti tematických odboček se ke gentrifikaci vrací nejčastěji coby k nejbolestnějšímu středobodu ironického proslovu. Zároveň nepoměřuje současnost s minulostí jako něčím lepším, co je dávno pryč. Její obecná skepse k soudobým trendům se projevuje také ve vztahu k dávno uplynulým dekádám. O hipsterských bistrech mluví se stejným despektem jako o mytizovaných šedesátých letech. Popírá veškerou nostalgii a tvrdí, že vzpomínání zabíjí přítomnost. Pokud komentuje procesy proměny městské kultury i selhání různých hnutí v posledních desetiletích, je to až podvratné. Jakmile ale začne zcela vážně tvrdit, že vlády lžou o účincích léků zpomalujících průběh AIDS nebo že svět spasí více touhy, působí to nanejvýš naivně.

Penny Arcade má ale přes svůj věk více elánu a otevřenosti než její mladší kolegové. Navíc mluví o tématech, která se dotýkají i jiných míst než pouze New Yorku, protože důsledky podobných společenských změn začínají pociťovat někteří nejen v Praze, ale i dalších městech.

Penny Arcade bojuje s odhodláním sadistického skřítka s gentrifikací|foto: Tiskový servis festivalu 4+4 dny v pohybu