Tyjátr: Provokativní smršť Mezi námi dobrý Doroty Masłowské funguje i ve filmu

Film Mezi námi dobrý pracuje se silnou divadelní stylizací a výsostně teatrálními prostředky, které dle svědectví nevydýchali někteří diváci na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech, a otráveni opouštěli projekci. Autorka textu, inscenátoři z varšavského divadla Teatr Rozmaitości i tvůrci filmu si neberou servítky vůči polské mentalitě ani tomu, co je platné v Čechách nebo kdekoliv jinde. Problémy jako zahlcenost konzumem, zaměnitelnost skutečnosti se seriálovým kýčem, neschopnost navazovat mezigenerační dialog nebo nejednoznačnost národní identity si tvůrci náležitě užívají a dávkují publiku v nejbizarnější možné formě. Tři generace žen v jedné rodině nedokážou najít společnou řeč a cyklí se ve všemožných klišé.

Grzegorz Jarzyna spolu s režisérem Krzysztofem Warlikowskim proměnili na přelomu milénia polské divadlo, jeho estetiku i diskurz. Oba se začali dramaturgicky zabývat aktuálními tématy a díky tomu interpretovat současnost i svoji historii. „Polské divadlo má tendence se jasně škatulkovat a levicová kritika současného neoliberálního Polska je samozřejmě daleko větší a údernější. Masłowská je vůči současnému Polsku, které neustále nosí baťoh přeplněný ruinami svojí historie, také velmi kritická, ale není tak jednoznačně vyhraněná,“ říká teatrolog Jan Jiřík.

Z filmu Mezi námi dobrý |foto: Teamwork Production

Režisér oslovil přímo autorku, aby text napsala. Inscenace Mezi námi dobrý vznikala ve spolupráci s berlínskou Schaubühne a podle Jiříka vyvolala značné ohlasy. „Je tam vidět, co právě řeší i jiní polští divadelníci od počátku milénia. Polská identita stojící na romantickém vnímání světa, tak jak byla nastavena na začátku 20. století, podle nich opravdu končí a místo ní vzniká nějaká jednotná středoevropská,“ dodává.

„Přenos do filmu vznikl díky Národnímu institutu audiovizuální tvorby, který v Polsku mají. Producenti nechtěli, aby to byl pouhý záznam, tak umožnili, aby režisér Grzegorz Jarzyna, který hru inscenoval ve varšavském Teatru Rozmaitości, připravil filmovou verzi. Proto si myslím, že by to mohlo zaujmout i lidi, kteří nemají vztah k divadlu,“ říká dramaturg Petr Vlček. Postavy existují mezi stěnami sevřeného prostoru skoro jako vězni uprostřed svých stereotypů. Navíc barvy pozadí se mění z bílé až do „toxicky“ sytých, které se střídají ve škále od růžové po tyrkysovou. Kamera kostku neopustí celou dobu a často vykloubené jednání a promluvy aktérů vytváří infernální halucinace.

Převod inscenace do filmu navazuje podle Vlčka na jeden z polských fenoménů. „Nevím, jestli je to současný trend, ale spíš to odkazuje k velké tradici, která v Polsku je, a to k Divadlu televize. Byl to samostatný tvůrčí oddíl veřejnoprávní televize fungující od 50. let. Nejedná se o záznamy inscenací, ale samostatný filmový útvar. Koneckonců v polských Sopotech dlouho funguje festival Dwa teatry orientovaný právě na filmové inscenace. Je to pokračování a rozvíjení dlouholeté polské tradice. Dokonce bych řekl, že je to světový fenomén,“ uzavírá Vlček.