Ve vlastní šťávě: Krev, pot a slzy při cateringu

Catering je zážitek, který už třeba někteří z posluchačů zažili na vlastní kůži, takříkajíc z druhé strany barikády, ale asi jen málokdo z vás se ocitnul v zázemí při některé z větších akcí.
Já se poslední dobou cateringům vyhýbal, neplatí se už tolik co dřív a člověk je potom jen rozmlácenej a utahanej jako kůň. Ale neškodí občas na nějaký zaskočit a zavzpomínat na staré časy.

Je sedm ráno. Piju hrnec rozpustnýho kafe s mlíkem. Jedna parta dělala už od pátku, ale s blížící se nedělí jako dnem D každý den přibývá lidí. Mým prvním úkolem bylo nachystat velké bedny plné zeleniny pro čínský wok. Včera kluci nakrájeli přes metrák masa na gyros a woky a mým úkolem je maso dál zpracovat a úplně nakonec napéct plnou přepravku krutonů do cibulačky.

I přesto, že úkol je jednoduchý, komplikuje to objem. Musím shánět spoustu přepravek, gastronádob, často měnit olej a pánev, kterou mám k dispozici, má sice kapacitu padesát litrů, ale ve chvíli, kdy opékáte maso, je vám to k ničemu. Každou chvíli kolem mě střelí nějaký komando: „Lindo! Tisíc palačinek! ... A kde je těch dva tisíce makronek?“ Kolem poledne utichá smích a žerty. Den se láme a my chytli tempo a rytmus, každý je pohlcený tím, co dělá. Každý máme svůj úkol, bedny se štosují a popisují, stahují fólií pevně k sobě a odváží do boxu. Noční směna dodělá zbytek. Zahlédl jsem jen zlomek objemu jídla, které s námi zítra jede na akci. Končím v šest a jsem cítit jako stánek s gyrosem. Potkal jsem starý známý, hezky jsme pokecali a dneska jsem ani nic nepřipálil. Nástup na další směnu je ráno v šest.

caterer Michal Rachad Hromas v akci|foto: archiv Michala Rachada Hromase

Je neděle. Budím se v ŠEST hodin, okamžitě píšu smsku o tom, že jsem zaspal, a vyrážím na čtyřicet kilometrů dlouhou cestu do práce. Před kuchyní stojí náklaďáky i dodávky a do termoportů velikosti kontejneru na sporťáka zajíždí paleťáky s přepravkama. Tuny a tuny jídla, další tuny skla a nádobí, příbory, ubrusy, květinové dekorace a další kamión jídla.

Krájím rajčata, rajčata, rajčata a teď trochu cibule, aby mi neškráblo. Kolem desáté opouštím kuchyň, nakládám ještě jednoho kuchaře a jedu na místo akce. Tam přes noc postavili jednotlivé stage, potáhli podlahu v zázemí igelitovou plachtou jako v Dexterovi, postavili stoly a každý opět potáhli igelitem a popsali podle typu kuchyně, pro kterou bude určen. Je to organizováno tak, že malá armáda lidí je rozdělena na pluky italské, francouzské, asijské a řecké kuchyně a pluky mají svoji kavalérii – krásné, mladé hostesky a číšnice, které všechno, co vytvoří ta tichá brigáda vzadu, hned odnáší na plac. Já pracuji na pomezí Mexika a Asie – stojím za odměnu u fritézy. Jarní rolky, křupavé kuřecí kousky, jalapeňos plněné čedarem a obalované. Mám toho asi sto padesát kilo. Vedle mě stojí parťák a obsluhuje ještě s jedním kuchařem jeden termoport a dva nebo tři konvektomaty. Velké konvektomaty. Pečou plechy musaky, candáty na másle, smetanové gratinované brambory, kuře na víně a další laskominy, které ve velkém posílají na plac.

Kuchařů je tady kolem třiceti, rozdělení na kuchyně podle zaměření, a ti hlavně krájí a nandávají mísy a tácy na studenou kuchyni, krájí a rozdělují. Menší část kuchařů je v přestrojení za Řeky, Francouze nebo Italy a na place chystají jídlo přímo před lidmi. V zázemí je šero a dokola nás obklopují hory jídla, přepravek s nádobím. Od chvíle, kdy vypukl raut, se obousměrně valí davy. Plac chrlí špinavé nádobí a celá jedna parta jen čistí talíře a třídí sklo a skládá nádobí zpátky do přepravek.

catering během natáčení filmu Tobruk|foto: archiv Michala Rachada Hromase

Sotva kavalérie vyklopí všechen maglajz, nabírá čerstvý materiál a hurá zpátky na plac. Během čtyř hodin je po všem a všechno, co zbylo, jde do kontejneru. Kdysi se prý pokoušeli rozdávat přebytky z opulentních cateringů potřebným. Bohužel to nepovolila hygiena. Jedu domů, smradlavej jak miska hranolek z čínského bufetu, a jsem rád, že jsem to dal. Musím chodit častěji, abych nevypadl z tempa.