Výborní běžci, neviditelní cyklisté. Kdy se dočkáme afrického vítěze Tour de France?

Položím vám otázku, nestyďte se, pokud si s ní nebudete vědět rady. Nejde totiž o nic jednoduchého. Připraveni? Představte si obrovskou sportovní událost, kterou každý rok sleduje na tři a půl miliardy diváků. Její historie sahá do prvních let 20. století a za tu dobu se tohoto třítýdenního martyria zúčastnilo kolem deseti tisíc sportovců. Ano, jde o Tour de France. Otázka zní: V jakém roce se na jejím startu objevil první černošský cyklista?

Kdo tipoval jakýkoliv moment minulého století, netrefil se,  to samé platí o těch, kteří zvolili období nultých let. Správná odpověď je totiž až rok 2011, kdy se na start postavil závodník z karibského ostrova Guadeloupe. Další čtyři ročníky pak trvalo, než se k němu přidali první afričtí cyklisté tmavé pleti. S ohledem na to, že se Tour de France ráda pyšní pozicí globální sportovní události, to jsou docela zarážející údaje – srovnejte to s fotbalem či atletikou.

Silniční cyklistika je přitom stejně jako například běhy na dlouhé tratě vytrvalostní disciplínou, která je založena na odolnosti a schopnosti vyvíjet repetitivní činnost. Stačí však pouze letmý pohled a vidíme, že situace je v obou sportech takřka zcela opačná. Například mezi vítězi a vítězkami posledních deseti ročníků Bostonského maratonu je jen jeden, který neběžel v barvách africké země. O anomálii se nejednalo. Byl to sportovec narozený v Eritreji, ovšem reprezentující Spojené státy.

Čím to tedy je, že v jednom vytrvalostním odvětví afričtí sportovci dominují, a ve druhém takřka nejsou vidět? Podívejme se do zemí, které hledají způsob, jak se etablovat na světové cyklistické scéně.

Na kole Rwandou

V těchto dnech vrcholí jeden z novějších podniků ve světovém cyklistickém kalendáři. Závodníci se po celý týden prodírají kopci nádherné africké země a u silnic je povzbuzují početné zástupy diváků. Poté, co byla na počátku tisíciletí Tour du Rwanda obnovena, každým rokem roste a nyní už je druhým největším závodem na africkém kontinentu. Mezi startujícími jsou letos týmy ze sedmi afrických, ale i několika evropských (mj. i jeden ze slovenské Banské Bystrice) a zámořských států.

„Kolo je velmi dobrou pomocí, pokud potřebujete něco dostat z hlavy,“ říká v rozhovoru pro web CyclingTips masér jedné z domácích stájí. Slovem „něco“ odkazuje k občanské válce, jejíž krvavou eskalaci nepřežilo 800 tisíc lidí. Mezi nimi byli i vítězové prvních ročníků závodu nebo šest sourozenců nejpopulárnějšího rwandského cyklisty Adriena Niyonshutiho. Jestli má mít někde smysl pořádat cyklistický závod, který křižuje rok co rok místa po celé zemi, pak právě ve Rwandě.

Jízdní kolo usnadňuje mnohým Rwanďanům život a pomáhá jim při převozu materiálu nebo potravin, s nimiž by se jinak manipulovalo jen těžko. Jsou však i tací, kteří si ježděním na kole začali vydělávat a stali se závodníky. Díky podpoře několika cyklistických klubů se dá tímto sportem uživit – mnozí tím unikli nejisté budoucnosti. Jejich aspirace jsou ovšem ještě vyšší. Hlavním cílem Niyonshutiho a jeho krajanů zůstává uspět v Evropě a jednoho dne startovat na Tour de France.

Dosáhnout tohoto cíle se ale stále nepovedlo. Jednou z hlavních překážek jsou peníze – silniční kola se sice daří pořizovat levně, s moderními speciály se ovšem mohou měřit jen stěží. Ještě větším problémem ale zůstává stav silnic. Cyklisté trénují na nezpevněných cestách, dlážděných komunikacích nebo na asfaltu, kde jeden výmol následuje druhý. Evropští závodníci se něčím takovým nemusí trápit, těm rwandským to ale pořádně znepříjemňuje život.

Ježdění na kole zkrátka vyjde na víc peněz, než kolik stojí pořízení obyčejných běžeckých bot, s nimiž si vystačí budoucí maratonci. Přestože rwandským cyklistům nechybí snaha ani odhodlání, jejich účast na Tour de France stále zůstává ve snech. Třicetiletý Niyonshuti k ní má nejblíže a v minulých letech dokonce startoval na několika prestižních závodech, nejlepší roky kariéry jsou ale už zřejmě za ním. Pár mladších nástupců sice v Evropě závodí, výsledkově však spíše paběrkují.

Dai! Dai! Dai!

Přesuňme se o několik tisíc kilometrů severněji a zjistíme, že peníze a infrastruktura jsou důležitým, nikoliv ale jediným faktorem. Jsme v Eritreji, která bývá často zmiňována v jedné větě se Severní Koreou a patří mezi vůbec nejtajemnější místa na světě. Zatímco místní diktátorský režim vězní a likviduje tisícovky svých názorových odpůrců, sportovci jej reprezentují po celém světě a závodí na největších akcích. Běžci sbírají medaile na olympijských hrách, cyklisté startují na Tour de France.

Co má vůbec tato izolovaná země společného s cyklistikou? Velmi mnoho, což je evidentní už jen při poslechu pokřiků, kterými diváci u silnic povzbuzují své favority. „Dai! Dai! Dai!“ ozývá se během cyklistických závodů, o něž v Eritreji opravdu není nouze. Jde o italské slovo a jeden z pozůstatků po tamních kolonizátorech, kteří zemi spravovali po dobrých padesát let. Stopy italského vlivu jsou dodnes patrné v architektuře a také cyklistice, do níž jsou Italové zapálení.

Byli to právě eritrejští cyklisté Daniel Teklehaimanot a Merhawi Kudus, kteří se v roce 2015 stali prvními závodníky tmavé pleti reprezentujícími svůj kontinent na Tour de France. Afričané startovali už dříve – jako prvnímu se to podařilo těsně před 1. světovou válkou berberskému Tunisanovi Alimu Neffatiovi –, Eritrejci však byli vůbec prvními černošskými jezdci. Oba dokončili a Teklehaimanot dokonce po čtyři dny vezl prestižní puntíkovaný dres pro nejlepšího vrchaře.

Jejich vystoupení cyklistickou veřejnost zaujala a sami závodníci si užívali také podpory svého „fanklubu“, který je následoval po celé Francii. Eritrejský debut byl bohužel o pár dnů později zastíněn událostí z paralelního závodu Kolem Rakouska, kde krajana Natnaela Berhaneho rasisticky urážel cyklista z konkurenčního týmu. Navíc nešlo o výjimku. I další černošský cyklista Kevin Réza si v posledních letech od svých soupeřů vyslechl rasistické urážky.

Problém s rasismem a stereotypy provází samozřejmě cyklistiku dlouhá léta. V polovině minulého století se Alžířan Abdelkader Zaaf stal terčem posměchu a list Le Monde o něm napsal, že si bude „doma moci pořídit tři další ženy“. Když na scénu dorazili v 80. letech kolumbijští cyklisté, soupeři je přivítali pokřikem „Kokain! Kokain!“. Tento stereotyp navíc evidentně přežil dodnes. Na podzim zažertoval nizozemský cyklista, že za zvýšená bezpečnostní opatření mohou jezdci kolumbijského týmu Manzana Postobón.

Kromě předsudků musí závodníci navíc bojovat s úřady, které jim nezřídka odmítají poskytnout povolení k návštěvě evropských zemí, případně jejich pobyt na starém kontinentu omezují na tři měsíce. Díky regulacím pak vcelku logicky cyklistické týmy váhají, zda se jim vyplatí africké závodníky vůbec angažovat, a raději sáhnou po osvědčených Francouzích či Belgičanech. Přestože se Eritrejcům podařilo na Tour de France dostat, zástupce ve světové špičce jde spočítat na prstech jedné ruky.

Továrna na sny

Jsme v keňské vesnici Iten – místě, kde se plní běžecké sny. Vědecké výzkumy pro to neexistují, ale pokud se chcete vsadit o území s největší koncentrací špičkových běžců na metr čtvereční, jde o docela dobrý tip. V Itenu žije pět tisíc obyvatel, kteří už domů přivezli řadu zlatých medailí z olympijských her a mistrovství světa, překonali světové rekordy a vyhráli maratony od New Yorku po Berlín. Nezřídka se stane, že kompletní stupně vítězů pochází z této oblasti ležící 2 500 metrů nad mořem.

Mohou za výsledky genetika a vrozené předpoklady, které z místních obyvatel činí ideální běžce? Jde o mimořádně efektivní dopingový program fungující jako továrna na medaile? A z pohledu cyklistiky ještě důležitější otázka – dá se podobný úspěch zopakovat i na dvou kolech? Přesně to vrtalo hlavou zakladatelům týmu Kenyan Riders, kteří se inspirovali výkony svých krajanů a založili na místě cyklistickou stáj, do níž angažovali i několik bývalých běžců.

Přestože však Kenyan Riders existují už téměř desetiletí, žádného většího úspěchu se jim dosáhnout nepodařilo a v profesionálním pelotonu bychom keňského cyklistu také hledali marně (paradoxně čtyřnásobný vítěz Tour de France Chris Froome pochází z Nairobi, jeho rodiče jsou ale Britové a on sám reprezentuje Velkou Británii). Ukazuje se tak zřejmě definitivně, že zopakovat výkony z jednoho odvětví ve druhém není tak jednoduché, jak si to zakladatelé týmu asi představovali.

V cyklistice totiž velkou roli hraje také taktika, o níž však závodníci mnohdy mají pouze povšechné povědomí. „Závodí stejně jako běhají maratony. Není to jako v Evropě, kde dobrá taktika rozhoduje o tom, kdo nakonec vyhraje. V Africe vítězí ti, kteří to šílené tempo vydrží až do cíle,“ popisuje pro server VeloNews jihoafrický závodník Jay Thomson. Když pak cyklisté přijedou do Evropy, na svou naivitu nutně doplatí.

„Běžci mají velmi velké plíce, takže když jsem začal s kolem, dobře jsem to vydýchal. Také jsem zvyklý snášet bolest, takže ani s tím nebyly potíže. Jediným problémem pro keňské sportovce je to, že o cyklistice zkrátka nic neví,“ doplňuje pro New York Times bývalý vytrvalec Benjamin Kipchumba. K tomu připojme podobně jako ve Rwandě špatný stav dopravních komunikací („jsou příšerné a řidiči jezdí jako šílení“) a nezdary keňských cyklistů se začínají vysvětlovat.

Tlak na úspěch

Finanční náročnost, rozbité silnice, rasismus a byrokracie, špatná taktika nebo chybějící tradice cyklistického sportu jsou tedy zřejmě hlavními důvody, proč na největších světových akcích africké závodníky vidíme jen zřídka. Se všemi problémy se pokouší pomoci tým Dimension Data, který je jedinou skutečně profesionální cyklistickou organizací na africkém kontinentu a v posledních letech náleží do nejvyšší světové divize.

Pašeráci na kolech. Když cyklisté pracovali ve službách Pabla Escobara

• Upravit

V osmdesátých letech rozpoutal Pablo Escobar teror, který otřásl celou Kolumbií. Na chodu jeho impéria se podílel obrovský počet lidí, překvapit ale může, že mezi nimi byli i cyklisté. Někteří pašovali drogy do Spojených států a Evropy, jiní dokonce plánovali bombové útoky na státní instituce. Escobarovo impérium prorostlo sportem milovaným celou Kolumbií.

Jihoafrická stáj podporuje africké talenty, kteří dosud tvořili lehce nadpoloviční většinu ze sestavy. Závodníci žijí a trénují v Itálii, kde má tým svoji základnu, a užívají špičkové materiální podpory, díky níž jsou na stejné úrovni jako konkurence. Dimension Data spolupracují také s charitativní organizací Qhubeka, která distribuuje jízdní kola africkým dětem, a fungují jako jakási základna pro domácí cyklistiku.

Nutno dodat, že závodníci v bílo-zeleno-černých dresech jsou v závodech často vidět a uspěli i na Tour de France, kde mladý Jihoafričan Louis Meintjes vklouzl mezi deset nejrychlejších. S růstem týmu se ale postupně africká stopa vytrácí – zatímco v roce 2015 bylo na Tour de France v devítičlenné sestavě pět afrických jezdců, o rok později už byli tři a letos dokonce jen dva. K největším hvězdám nepatří závodníci z JAR nebo Eritreje, ale rodáci z Velké Británie, Norska a Spojených států.

Tým musí uspokojit své sponzory a získat také dostatečný počet bodů, aby se vyhnul případnému sestupu do nižší divize. S tím dost dobře nesedí trpělivý přístup k africkým talentům a postupný rozvoj jejich schopností. V sezoně 2018 se tak stane, že v jediném africkém týmu budou kontinentální závodníci poprvé v menšině. Sen o africkém vítězi Tour de France stále žije, nebude to ale zřejmě v kolektivu složeném z Eritrejců, Jihoafričanů či Keňanů, jak se kdysi plánovalo.

Čekání pokračuje

Když se na Tour de France v roce 2011 objevil první černošský jezdec Yohann Gene, letitého britského komentátora závodu Phila Liggetta to očividně natolik vykolejilo, že o něm začal mluvit jako o „barevném cyklistovi“. V posledních letech se peloton závodu globalizuje (například v roce 2014 debutoval první čínský závodník), zůstává ale nadále složen hlavně z bělošských Evropanů, Američanů nebo Australanů.

Africké cyklisty znevýhodňují kromě ekonomických faktorů i problémy s vízy, které omezují možnost jejich startu v Evropě, a jediný kontinentální tým Dimension Data, který podporuje domácí talenty, postupně ustupuje tlaku sponzorů a pořizuje známější evropské hvězdy. Na podobný úspěch, jaký zažívají afričtí vytrvalci v bězích na dlouhé tratě, si tak zřejmě ještě počkáme.

Poslechněte si i zvukovou verzi příběhu hledání afrického vítěze Tour de France.