Zamíchat genderovými rolemi a tančit s uprchlíky. Fanoušci balfolku chtějí folklór pro všechny

„Bal znamená tancovačku, folk odkazuje k lidové kultuře. Odkazuje to k nějaké lidové tradici. Na druhou stranu to ale není folklór tak, jak ho vnímáme my. Není to dělané pro představení. Naopak tu vznikla potřeba ty lidové tance vrátit zpátky lidem do oběhu. Aby si je mohl zatančit každý,“ vysvětluje princip balfolku jeden z jeho propagátorů Mikuláš Bryan.

Daleko od Strážnice

V jistém smyslu je to návrat k podstatě lidových tanců – kdysi vznikly proto, aby si je mohli zatančit prostí lidé. Stejný zvuk jako před stovkami let ovšem nečekejte. „Muzika, kterou dnes můžete slyšet na balfolkových tancovačkách, v sobě má všechny vlivy, které do sebe nasává world music. Takže tam kromě té tradiční hudby můžou být prvky jazzu, africké muziky, prostě všechno,“ říká Mikuláš Bryan, který na balfolk narazil při studiích ve francouzské Bretani.

Kroj ani taneční boty při balfolku nepotřebujete|foto: Jakub Zvoníček

„Jsem sám dost starý na to, abych mohl být součástí celé historie balfolku,“ říká bretaňský rodák, lektor balfolku, francouzský hudebník a choreograf Vincent Michaud. „V místě, odkud pocházím, byly tradiční folklórní soubory, které tančily jen tance z Bretaně. Dokonce jen z určitých regionů. Postupem času se ale začaly přebírat i tance z jiných částí Francie a z jiných evropských států.“

Ne všichni ovšem byli podle Vincenta tomuto procesu globalizace lidového tancování nakloněni. „Pamatuji se, že u nás v Bretani byli a vlastně stále jsou velcí tradicionalisté, kteří odmítají jakékoliv změny. I já sám si někdy říkám, že by některé věci možná mohli být víc přesné. Někdy lidé předvádějí opravdu hippie věci, ale pro mě je především důležité, že si tancování užívají. Není to o toleranci, protože to by znamenalo, že něco musíte tolerovat. Je to o akceptaci druhého a jeho projevů.“ Vincent teď díky svému pobytu ve Skandinávii spojuje tradiční bretaňskou hudbu spolu s rytmy z Finska. Díky balfolku se naučil něco z české taneční kultury. „Na balfolkovém víkendu jsem slyšel o tanci zvaném mateník. Je pro mě úžasné být v Praze a tančit českou polku.“

„V balfolku jsem našla čistou radost, není to orientované na výkon. Člověk se nemusí strojit do kvádra, nosit vysoké podpatky. Je to příjemná, uvolněná komunita lidí, kteří prostě chtějí tancovat jen pro radost,“ říká Zuzana, jedna z návštěvnic pražského balfolkového víkendu. „Třeba na festivalu ve Strážnici jsem nikdy nebyla. U nás znamená folklór něco, co se předvádí na pódiu, a tady je to něco úplně jiného. Trochu bych to přirovnala hudebně k Čechomoru. Ti si taky berou základ z různých zemí, ale dávají tomu moderní švunk. Ta hudba je tak přitažlivá i pro mladou generaci.“

Ať vede, kdo chce

Zcela moderní pojetí balfolku předvádí na svých workshopech taneční duo Line a Mara. Berlínské lektorky se proti tradičnímu německému folklóru vyhrazují zcela jasně. „Folklór, a zvlášť ten německý, pro mě představuje něco spojeného s koženými kalhotami, něco zkostnatělého, konzervativního, starého. Balfolk je naštěstí něco zcela jiného a jsme za to opravdu rády,“ říká Line. Její partnerka Mara dodává, že i ony se svým pojetím tancování občas narazily. „Nám je zcela jedno, jestli vede muž nebo žena, neděláme v tom rozdíl. A je pravda, že hlavně starší lidé nebo konzervativně smýšlející tohle neuměli pochopit. My jsme ale zvyklé se prostě zeptat, kdo chce vést a kdo chce být vedený.“ Do svého vystupování by rády zakomponovaly i nové výzvy, kterými německá společnost v současnosti prochází. „Přemýšlela jsem, že bych šla do uprchlického tábora, máme jich v Německu spoustu, a zkusili bychom tančit balfolk i s uprchlíky. Hrozně ráda bych se naučila nějaké tance i od nich, uvidíme, jaká bude jejich reakce,“ říká Line.

Na Folklorním mejdlu se voda nepije

• Upravit
• Smazat

V Café Neustadt se podávají zdravé bezlepkové koláče, bio limonády a hraje zde většinou progresivní hudba. Ve středu 21. května se zde ale pila především slivovice, víno a na nádvoří zpívala a hrála cimbálka lidovky. Konalo se tu totiž třetí Folklorní mejdlo.

O popularizaci lidové muziky se vedle balfolku pokouší například i projekt Anežky Kopečné nazvaný Folklorní mejdlo. Podle Mikuláše Bryana je ovšem balfolkové pojetí mnohem univerzálnější. „Folklorní mejdlo dělá určitě dobrou věc. Je mezi námi ale rozdíl. Oni se snaží přenést tu moravskou, potažmo slovenskou tradici do Prahy, balfolk chce mnohem víc pokrýt celou Evropu. Kolikrát nás ani nemusí zajímat, odkud ty tance jsou. To spousta tanečníků balfolku už ani neví. V tomhle jsme trochu kosmopolitnější a trošku tolerantnější. Nejsme tak hluboko v té tradici,“ říká Mikuláš Bryan.

Mazurka to jistí

Třebaže by se mohlo zdát, že se balfolkové seance odehrávají pouze ve znamení bretaňských, severských či balkánských rytmů, neztrácí se v nich ani české tance. I tady ovšem platí, že doma není každý prorokem. „Když řekneme v Čechách, že budeme tančit mazurku, tak uvidíme ty protáhlé a otrávené obličeje, protože si ji každý pamatuje ze školky,“ říká Mikuláš Bryan. „Když ji ale trošku upravenou a míň rozjuchanou zahrajeme na festivalu v zahraničí, tak jsou všichni nadšení a je ji schopno tančit třeba dvě stě lidí naráz.“

Jak vnímá českou taneční kulturu zahraniční lektor? Poslechněte si celou reportáž o balfolku.