Zapomenuté umění v pražském metru I: Sýkorova mozaika v kavárně a abstrakce v podchodu
Černobílá mozaika Zdeňka Sýkory vytvořená v 60. letech pro pasáž u vstupu do metra v Jindřišské dnes dělá dekoraci za barem kavárny – původně velkoryse designované veřejné prostory pasáže zabraly po revoluci obchody a bary. Reliéfů ve vestibulu stanice Můstek si všimnete jenom těžko, vizuální smog z reklamních cedulí a směrovek je téměř dokonale zamaskoval. Dva měsíce po otevření zastávek na trase A, na které leckteří odborníci reagovali výsměchem, jsme prošli několik starých stanic s Oldřichem Bystřickým, lektorem a kurátorem Sbírky moderního a současného umění Národní galerie. Podle Bystřického obsahuje každá starší stanice umělecké dílo, přes datum svého vzniku není mnoho z nich nijak ideologicky zatíženo. Ty nejlepší už prý zmizely.
Na mozaice Zdeňka Sýkory, který už v 60. letech používal k výrobě svých věcí počítač, jsou v kavárně v Jindřišské přišroubované držáky na láhve. „Zajímavé je, že se tak aktuální, progresivní trend v umění tehdy dostal až na ulici, stal se součástí veřejné realizace přístupné všem. Dnes ji na pozadí baru už vnímáme spíš jako dekoraci, hezkou mozaiku, co bychom si koupili třeba do koupelny,“ popisuje Bystřický na rohu Václavského náměstí a Jindřišské.
Sýkora je jedním z nejznámějších a nejprogresivnějších umělců, jejichž práce se ve veřejném prostoru objevily. Autoři čtyř kovových reliéfů v podchodu na Můstku, které dnes uvidí jen ten, kdo je hledá, se podle Bystřického také vyjadřovali aktuálním jazykem. Vznik abstrakce na stěnách podchodu umožnilo uvolnění kulturní politiky koncem 60. let, ještě na začátku dekády se do veřejného prostoru dostávala většinou díla s ideologickými významy. „V 60. letech byla v sochařství aktuální práce s jemnými materiály, i v těchto reliéfech je cítit křehkost. Nesnaží se přitahovat naši pozornost, což v prostředí, kde útočí ze všech stran reklamy, znamená, že prostě nejsou vidět. Ruší to tu telefonní automat, nálepka nalepená na mramor, což je docela absurdní setkání materiálů, a támhle dokonce vidíte sloup natřený pistáciovou barvou,“ říká Bystřický v nejstarším halovém podchodu v Československu, kde byly instalovány první eskalátory, v 80. letech známém jako místo srazu veksláků.
Architekti stanic jako Můstek, Malostranská nebo I. P. Pavlova akcentovali ve svých řešeních historickou architekturu Prahy – u jižního vstupu do Můstku je odhalen fragment gotického můstku, podle kterého stanice dostala svůj název. Její obložení má barvu podle označení Zlatý kříž, které se používá pro střed Prahy sevřený mezi Národním muzeem, Můstkem a Náměstím republiky. Na Malostranské zdobí vchod do metra kopie barokních soch a váz, včetně Braunovy Naděje, zdůrazňují tak umístění modernistické stanice otevřené v roce 1978 na barokní Malé Straně.
Podle Bystřického byla pro kvalitu designu každé stanice určující spolupráce architekta s umělcem navrhujícím výtvarné řešení. Jako příklad uvádí budovu ČKD architektky Aleny Šrámkové, upravenou po letech tak, aby se do metra vcházelo z její zadní části. Součástí moderního domu, který cituje historické rysy budov ve svém okolí, je v noci svítící skleněná plastika tehdejší přední sklářské osobnosti Vladimíra Kopeckého.
Na Můstku je kromě příkladů progresivního umění 60. let, začlenění starého gotického fragmentu nebo svítící plastiky v domě ČKD i příklad konzervativnějšího umění. Ve vestibulu metra na Jungmannově náměstí je nepřehlédnutelný a téměř neporušený reliéf Praha od Lubomíra Šilara. „Tahle keramická stěna nám může ukázat, jak často vypadalo oficiální umění v architektuře, spojovalo určitou míru inovace i experiment s určitou míru abstrakce i konzervativismu, je tu zřejmá snaha o vyprávění příběhů, jsou tam zakomponované jakési kněžny Libuše pronášející svoji vizi a třeba i symbolicky znázorněná doprava.“
Slavnostní ráz některých stanic daný mramorovým nebo žulovým obkladem souvisel s kulturní politikou – veřejný prostor měl nejen vychovávat pomocí ideologických narativů, ale i kultivovat procházející, a to například použitím stabilních, kvalitních materiálů. Dnešní umění ve veřejném prostoru nikoho vychovávat nemusí, přesto podle Bystřického vznikají absurdní a diletantské sochy v ulicích. Bystřický připomíná okřídleného lva na Klárově. Prostředí metra je dalším případem podprůměrného designu veřejného prostoru.
„Architektura metra je dnes v obrovském úpadku,“ říká kurátor. Zanedbávání designu stanic ho udivuje i proto, že výdaje na výtvarné řešení stanic tvoří jen velmi malou část rozpočtu staveb. Stanice, které vznikly v poslední době, jsou podle něho za hranicemi estetických kritérií. „Hlavní chyba je, že se staví podle projektů, které jsou staré. Kolem roku 2000 se postavily stanice, které vypadají, jako by je někdo dokončil v polovině 80. let. Nedělají se architektonické soutěže, což je nepřijatelné, všechno to staví Metroprojekt. Jediná cesta, jak tohle změnit, je, že to budou dělat architekti, je jich tady spousta skvělých, nemusíme ani hledat v zahraničí.“
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
