Zimbardův experiment: Vězeň, který vedl vzpouru vězňů a pak se zhroutil, všechno jenom hrál
Výsledky známého stanfordského vězeňského experimentu z roku 1971 by možná nebyly tak šokující, kdyby vědci s jeho účastníky nemanipulovali a nenaváděli je k záměrné krutosti.
Na slavný stanfordský vězeňský experiment amerického psychologa Philipa Zimbarda se odborná veřejnost dívá s určitými pochybnostmi už od chvíle jeho uskutečnění. Přesto se ale pokus, při němž byla skupina dobrovolníků náhodně rozdělena na vězně a dozorce a uzavřena do improvizovaného vězení, dostal do všech učebnic psychologie.
Experiment šokoval tím, jak rychle začali dozorci mučit a ponižovat vězně. Po šesti dnech ho Zimbardo předčasně ukončil, jeho přítelkyně mu totiž pohrozila, že pokud bude v experimentu pokračovat, rozejde se s ním. Stanfordský vězeňský experiment si získal ohromnou publicitu a ze svého autora udělal pravděpodobně nejslavnějšího amerického psychologa. Jistě tomu napomohlo i to, že jen několik týdnů po jeho ukončení vypukla dramatická vzpoura ve vězení Attica v New Yorku, při jejímž potlačení zemřelo 43 vězňů a dozorců.
Nedávno se ale objevily nové informace, které některé známé momenty experimentu ukazují v jiném světle. Americký novinář Ben Blum uveřejnil na blogovací platformě Medium velký článek, který obsahuje mimo jiné rozhovor s jedním z účastníků experimentu, tehdy studentem a dnes forenzním psychologem Douglasem Korpim.
„Byl jsem skvělý zaměstnanec“
Korpi nejprve vedl vězeňskou vzpouru a pak se druhý den experimentu nervově zhroutil. Mimo jiné zoufale křičel, že „uvnitř celý hoří“. Zimbardo o něm v nedávném rozhovoru pro iDnes řekl, že „během experimentu trpěl asi nejvíce ze všech“. I ve filmu Stanfordský vězeňský experiment, natočeném v roce 2015, je Korpiho postava jedna z nejvýraznějších.
V létě 2017 se však Korpi Blumovi svěřil s tím, že „každý odborník musel poznat, že to hraju. A já nejsem tak dobrý herec. Chci říct, že jsem odvedl docela slušnou práci, ale byl jsem spíš hysterický než psychotický“. Vzpoura prý podle něj byla spíš zábavou bez následků. Slavný záznam svého údajného zhroucení popsal slovy: „Když ho posloucháte, můžete slyšet můj hlas. Odvádím tam skvělou práci. Kvičím a křičím a chovám se hystericky. Měl jsem prostě hrát vězně. Byl jsem dobrý zaměstnanec a tohle byly skvělé časy.“ Doopravdy ho naštvalo, až když pochopil, že mu do jeho vězeňské cely nepřinesou učebnice, aby se mohl připravovat na blížící se zkoušky. Zimbardo po něm později chtěl, aby znovu a znovu vystupoval v médiích, i když o to Korpi už nestál. Uznávaný psycholog mu prý za to sliboval pochvalné zmínky o jeho odborné činnosti.
Zimbardo tvrdí, že Korpiho tvrzení jsou lživá. Blumovi slavný psycholog navíc řekl, že všichni účastníci mohli vězení kdykoliv opustit, kdyby pronesli slova „Opouštím experiment“ („I quit the experiment“), obsažená prý v informovaném souhlasu, který podepisovali. V původním formuláři, dostupném na stránkách o experimentu, ale žádná taková věta není.
V roli zlého bachaře
Delší dobu se také ví, že Zimbardo manipuloval s dobrovolníky, kteří měli hrát roli dozorců. Podle svého pomocníka a „hlavního žalářníka“ Davida Jaffeho se vyjádřil ve smyslu, že „nejtěžší bude donutit dozorce, aby se chovali jako dozorci“. Zimbardo ve skutečném vězení nikdy nebyl. O tom, jak to tam chodí, měl představu hlavně díky Jaffemu, který v té době prováděl ve vězeních své výzkumy. Jaffe přizval k účasti na projektu také Carla Prescotta, podmíněně propuštěného z nejstarší kalifornské státní věznice San Quentin, který se s nimi podělil o své hrůzné vzpomínky. V roce 2005 napsal článek do novin Stanford Daily, kde tvrdí, že „byl nápomocen při ochotnickém cvičení“ s pochybným morálním přínosem.
Zimbardo sice tvrdí, že pravidla si dozorci určovali sami, ve skutečnosti jich ale většinu vymyslel Jaffe, který s nimi budoucí dozorce předběžně seznámil během „orientačního dne“. Blum píše, že „Jaffe výslovně korigoval dozorce, kteří se neprojevovali dost tvrdě, čímž je povzbuzoval k patologickému chování“, jak o tom ostatně svědčí i dochované zvukové záznamy.
Jeden z nejkrutějších dozorců, Dave Eshelman, se později přiznal, že svoje sadistické chování jen hrál – stejně jako svůj jižanský akcent. V obou případech mu zřejmě pomohlo to, že herectvím se zabýval od střední školy. Bral to prý „jako nějaké cvičení v improvizaci“, Blumovi v rozhovoru řekl, že „prostě chtěl přispět k úspěchu experimentu“.
Experiment vpravdě neopakovatelný
Příznačné pro Zimbardovo přesvědčení o vlastní pravdě a jeho touhu po pozornosti je i fakt, že výsledky experimentu uveřejnil nejprve v příloze novin New York Times. Úspěšně tak obešel odborné časopisy, kde nelze tisknout texty, které neprošly recenzním řízením.
V roce 2001 provedla britská stanice BBC experiment BBC Prison Study, vysílaný současně jako televizní reality show, který vedl ke zcela jiným závěrům ohledně dynamiky podobných skupin. Vězni nejprve dozorce svrhli, poté se moci chopila skupinka sestávající jak z bývalých vězňů, tak z dozorců. Poté byl pokus předčasně ukončen. Zimbardo ho kritizoval, ale britští psychologové Alex Haslam a Stephen Reicher na jeho základě publikovali několik úspěšných odborných studií.
Profesor Zimbardo exkluzivně pro Wave: Ze světa mizí opravdoví muži. Je třeba s tím něco udělat!
Českou republiku v rámci dokumentárního festivalu v Jihlavě navštívil legendární americký psycholog Philip Zimbardo, autor Stanfordského experimentu, ale i řady dalších zajímavých výzkumů – dlouhodobě se zabývá nesmělostí nebo takzvaným efektem přihlížejícího. Podle slavného psychologa trpí současný svět úbytkem opravdových, schopných mužů. Čím je tento fenomén způsobený?
Článek na americkém serveru Vox v této souvislosti upozorňuje na celou řadu slavných psychologických experimentů, které je podobně jako stanfordský vězeňský experiment obtížné zopakovat. Týká se to i známého Milgramova experimentu, jehož účastníci pod vedením autority v osobě přítomného vědce prokázali ochotu trestat chybujícího „žáka“ velmi silnými elektrickými šoky.
Dobrým příkladem je také Mischelův „bonbonový“ test. Experiment provedený v 60. letech na zhruba stovce dětí mezi čtyřmi a pěti lety údajně dokazoval, že ty, které výzkumníky nabídnutý marshmallow nesnědly hned a počkaly si na další, měly na prahu dospělosti lepší školní výsledky i chování – prý proto, že dokázaly odkládat uspokojení svých potřeb. Když vědci experiment před několika lety zopakovali na větším a rozmanitějším vzorku dětí, ukázalo se, že mnohem větší vliv na jejich školní výsledky má vzdělání rodičů a kulturní kapitál rodiny.
Připomeňme, že stanfordský vězeňský experiment i Milgramův experiment se často zmiňují také proto, že skýtají vhodné vysvětlení hrůz, ke kterým docházelo například v nacistických koncentrácích nebo ve vězení Abú Ghrajb, kde američtí vojáci mučili irácké zajatce. Na Zimbardův experiment se tak odvolává Christopher Browning ve své slavné knize Obyčejní muži, která se zabývá motivy chování mužů, již se stali bezprostředními vykonavateli holocaustu.
Poslechněte si zvukovou verzi příspěvku, ve které vám v kostce kauzu okolo stanfordského experimentu vysvětlí redaktoři Petr Bouška a Matěj Schneider.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
