±0 na debutu hledají skuliny v imaginárních hranicích

27. březen 2017

Dlouhou dobu plánovaná eponymní debutová deska ±0 kapelu etabluje jako jednu z předních formací současné české indie scény. Kvarteto na ní sice naznačuje silný skladatelský potenciál, zatím ho ale v plné míře nevyužilo.

±0 patří vedle jmen jako Role a Cold Cold Nights k jádru už delší dobu fungujícího pražského kolektivu, který krom vzájemného přátelství a společně odehraných koncertů v Česku i zahraničí pojí i pořádání malého festivalu Miro kdesi na kopečku půlhodiny za Prahou. Z něj se Role vydali na cestu, v jejímž současném bodě si dokázali vytvořit svůj vlastní charakteristický indiepopový zvuk, nedávno vydaná deska Cold Cold Nights zase uchovává prog-folkový odkaz projektu frontmana Jéčka. Výsledek definující to, kým jsou ±0, dorazil nyní ve formě stejnojmenné debutové desky.

Že jim příprava osmi skladeb vzala dva roky dost možná souvisí s oblastí jejich vysokoškolského studia. Stejně jako architekt musí myslet na ty nejmenší detaily, snažili se i ±0 vytvořit desku, která by ladila všem čtyřem členům. To nebyl jednoduchý úkol, sami v rozhovorech přiznávají rozdílné názory nejen na tvorbu samotnou a nutnost zavedení práva veta. Při poslechu desky se tak vkrádá myšlenka na to, že je výsledkem kompromisu.

±0 – ±0

Album totiž i přes občasné náznaky působí možná až zbytečně uhlazeně a podle jednoho střihu. Osm songů svou svižností vybízí k tanci, nicméně většina z nich nevystupuje ze stínu toho následujícího a všechny pojí podobné postpunkové figury ve své nejběžnější formě. Celá deska stojí na výrazných basových riffech, přímočarém rytmu bicích a monotónním zpěvu, skrz který zpěvák a kytarista Matyáš Švejdík popisuje výjevy z pražských ulic, pokojů a postelí. „V tédle čtvrti bydlím už vážně hodně let, a místo hřbitova tu postavili věž,“ zpívá v písni Žižkov. Z každé skladby je poznat hravý základ a chytlavá melodie, která se ale občas ztratí ve stále se opakující smyčce kytarových vyhrávek a temných basových linek. Přehnaná melancholie a zadumanost je přitom něčím, co k ±0 primárně nepatří. Proč?

Kdyby na desce nebyla závěrečná skladba Přehrada, dali by se ±0 ledabyle zaškatulkovat jako další ze série módních postpunk revivalových kapel, nicméně právě poslední song je bodem, který oslepuje nevyčerpaným potenciálem. Podobně jako v písních Popel nebo Místo v něm ±0 působí dojmem, že konečně našli sami sebe, spojili indie post-punk s chytlavou popovou melodií, basa přešlápla o jeden nečekaný tón vedle a to stačilo k tomu, aby znovunalezli nenucenou upřímnost a překročili dříve stanovené hranice. Přehrada celý debut uzavírá a přitom symbolicky otevírá prostor navržený na míru, ve kterém ±0 působí nejpřirozeněji.

Titul poslední skladby zároveň poslouží jako metafora, kterou si sami architekti z ±0 vyprojektovali. Debut připomíná plnící se přehradu, ve které se pod hladinou ukrývají nápady i potenciál, ale hráz jim pořád ještě brání v tom, aby se rozlily do světa. Především konec alba ale naznačuje, že přehrada skrývá trhliny a ±0 její stěny dříve nebo později stejně prorazí.

±0 ±0 (2017)
Hodnocení: 65 %

autor: Jakub Šponer
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.