17 statečných aneb Český filmový bestiář 90. let, part I

24. září 2013

Následující text není souvislým článkem. Není to ale ani suchá encyklopedie. Můžete ho číst od začátku do konce, nebo prostě začít, kde vás napadne. Můžete ho číst pozpátku, nebo vzhůru nohama, konec konců, téma „devadesátek“ jako dekády plné hledání nové perspektivy k tomu svádí. Nešlo nám o komplexní pokrytí 90. let a jejich filmových vrcholů.

Bestiář je spíše výsledkem našeho usilovného lovu v paměti a výběrem toho, co porevoluční dekádu vystihuje. Najdete tu filmy odvážné, svérázné, podivné, perverzní, obyčejné i vysloveně tuctové. Spojují je především osobnosti tvůrců, jejichž otisk je dodnes tak či onak významný. S ohledem na rozsah textu jsme Bestiář podle abecedy rozdělili na dva díly. 17 statečných českého filmu 1990-1999 se vám tak představí nejprve osmičkou tvůrců ohraničených jmény Gedeon a Pavlásková.

Saša Gedeon: Navzdory masivní (a koneckonců přiznané) inspiraci poetikou české nové vlny představoval Gedeon jednu z mála skutečně invenčních a originálních tvůrčích person mladé generace. Lehce autistickou a introvertní poetiku, dotaženou k dokonalosti v debutu Indiánské léto, rozvíjí v Návratu idiota, filmem volně inspirovaným postavou z pera F. M. Dostojevského. Právě díky zdrženlivému tónu, nedoslovné práci s mezilidskými vztahy i atmosféře maloměsta jako prostoru lží a drobných přetvářek si film udržuje jistou univerzální přitažlivost. Postava idiota je jedním z vrcholů kariéry Pavla Lišky ještě před tím, než se z jeho idiotské grimasy stala jen levná komediální macha.

Jan Hřebejk: Pokračovatel nekonfliktního filmového humanismu, prodavač diváckého komfortu, ale i nesporně ambiciózní tvůrce s neodbytnou touhou kontroverzně vypovídat o současných problémech, se na počátku 90. let etabloval bubblegumově naivním, nahořkle nostalgickým a místy kostrbatě inscenovaným muzikálem o počátcích rock´n´rollového páskovství v Dejvicích 50. let Šakalí léta. Vrchol jeho nostalgické poetiky „historizujících člověčinek“ nastal na sklonku dekády, kdy uvedl svou nejúspěšnější tragikomedii Pelíšky (1999). Kombinace „dramat“ dospívání, laskavého rodinného panoptika, lehce dryáčnické situační komiky knižních předloh Petra Šabacha a hořkého kontextu událostí srpna 1968 patří k tvůrčím vrcholům dua Hřebejk/Jarchovský, byť je to s odstupem času spíše lepivé dobové cukrátko. Polehčující okolnost: participace na nedostižném projektu ČT – radikální satiře Česká soda.

Jaromil Jireš: Kdysi odvážný zástupce české nové vlny (adaptace Kunderova románu Žert) se v deváté dekádě minulého století jevil jako nostalgik. Jeho lyrický filmový přepis předlohy velkého skeptika Jaroslava Havlíčka (Petrolejové lampy, Prokletí domu Hajnů) obrousil předloze veškeré hrany a výsledkem bylo (s čestnou výjimkou mladé Lucie Zedníčkové) nevzrušivé retro prostředních kvalit jménem Helimadoe (1992). Pokud bychom si pro devadesátá vymezili škatulku „solidní drama“, patřil by tam i Jirešův Učitel tance (1994). Tradici neurážejících hořkosladkých filmů z nemocničního prostředí zachovává s lyrickou pietou, navíc tu přinejmenším tanečně exceluje ikona anti-komunismu 90. let, zdivočelý John Wayne českého pohraničí Martin Dejdar.

02973038.jpeg

Karel Kachyňa: Kariéra režiséra Karla Kachyni se táhne několika desetiletími a i v 90. letech si vzal v kinematografii slovo. Televizní film Kráva (1992) o nelehkém životě kdesi v horách, svými vizuálními kvalitami rozhodně přesáhl rámec obrazovky. Díky Kachyňovi našla česká kinematografie v roce 1995 svého Rain Mana v podobě Jiřiny Bohdalové, jejíž Fany sice neuměla počítat sirky, zato se starala o opuštěného vlčáka a měla tuze smutné oči. Sentimentální drama o mentálně postižené ženě a jejím sbližování s úspěšnou a chladnou sestrou si však další ironii nezaslouží, ve své době šlo o divácky i kriticky oprávněně úspěšný film opřený o silné herecké výkony a solidní Kachyňovu režii. Dekádu tvůrce uzavřel poměrně tuctovou adaptací milostné novely Ivana Olbrachta Hanele.

Vladimír Michálek: Specifický případ tvůrce, který aktivně vyhledává literární předlohy a pokouší se o jejich nekonvenční zpracování. Odvážná adaptace Kafkovy Ameriky byla výtvarně vysoce stylizovanou podívanou, kterou poněkud retardovaly zoufalé herecké výkony představitelek ženských rolí. Jeho zenitem zůstává komorní drama volně inspirované Demlovou prózou Zapomenuté světlo (1996), kterou přesadil do období normalizace a přeměnil na usedlejší drama o zapovězené lásce a těžce udržitelné víře. Zřejmě nejlepší „vážná role“ Bolka Polívky a jedno z mála intimních dramat, které si zaslouží světlo a nikoli zapomenutí. Někde mezi nimi se pohybuje ve své době vychvalované historické drama Je třeba zabít Sekala (1997). Snímek, který posbíral rekordní počet Českých lvů, táhne dolů zejména přílišný patos. Syrový přepis novely Jáchyma Topola z prostředí drogových dealerů Anděl Exit (2000), využívající digitální techniku, působil už ve své době na rozdíl od předlohy křečovitě a zaumně. Spíše než o generační výpověď šlo o nedotažený filmařský experiment, který se minul se strhující živelností Topolova stylu.

02973039.jpeg

Jan Němec: Nejoriginálnější a nejsvéhlavější porevoluční český filmař. Ačkoli své experimenty s novými technologiemi a dokumentární eseje/hrané rekonstrukce začal výrazněji rozvíjet až v novém miléniu, už v 90. letech natočil dva formálně nekompromisní tituly, které dodnes rozdělují diváky i kritiku. U snímku Jméno kódu: Rubín (1996) je to víc než pochopitelné: ve scénáři i hereckých výkonech záměrně připitomělá mystifikační pohádka s alchymistickou „zápletkou“ trpí mj. svou stylistickou nedůsledností – na jedny je tudíž absurdní a přehnaná málo, na druhé až moc. Za nedoceněnou lze naopak považovat Němcovu svéráznou adaptaci knihy Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha s názvem V žáru královské lásky (1990). Promyšleně odpudivý vizuál, bizarní exteriéry, extrémní stylizace – tak vypadá pravé opojení nastupující postmodernou a mocí iracionality.

02950598.png

David Ondříček: Tvůrce - prázdná nádoba. Prototyp českého filmaře, který hodně chce, ale nemá co říct. Jeho filmografie, prozrazující ambice v kategorii poetizujících generačních výpovědí, je jedním velkým uměním (mizerné) nápodoby. Ondříčkův debut Šeptej (1996) zůstává sice prvním českým filmem s otevřeně homosexuálními postavami, nicméně – jak ve své době trefně poznamenal např. kolega Zdeněk Holý – postava gaye Kytky je tu vykreslena natolik toporně a negativně a scenáristické pojetí je tak triviální a plné banalit, že celkové vyznění díla lze v důsledku označit za homofobní. (O režisérově pokusu o tzv. „kultovní snímek“ jménem Samotáři, který se stal s odstupem času takřka nesnesitelným, viz heslo Petr Zelenka). Devadesátá léta jako etapu marného hledání aktuálních a přitom alespoň rámcově autentických vyjadřovacích prostředků každopádně Ondříček vystihuje dokonale.

02973054.jpeg

Irena Pavlásková: I když široká veřejnost zná Irenu Pavláskovou spíš jako svůdnou ženu tramvajáka z Obecné školy Jana Svěráka, tato režisérka natočila na počátku 90. let mimořádně chmurný a trefný snímek Corpus Delicti (1991), který již tehdy nebývale mrazivě odrážel absurditu právě padlého režimu. Na svůj debut z konce 80. let Čas sluhů, navázala se svou dvorní herečkou Ivanou Chýlkovou podobně laděným filmem Čas dluhů v roce 1998, který však už kvalit jejích předchozích filmů ani zdaleka nedosahoval.

Spustit audio